Bezhlavý rytíř na Kokořínsku

Ať patříte k těm, kteří již hrad Kokořín navštívili, a nebo se teprve odhodláváte, měli byste znát legendu o bezhlavém rytíři, který obývá lesy Kokořínska. Je dokonce možné, že se vám poštěstí a při svých toulkách okolí samotného hradu na něj narazíte. A právě pro tento případ pozorně čtěte a kdo ví. Třeba vy budete ti, kteří mu pomohou jeho duši najít věčný klid.

Na Hradě Kokořín ukrytém hluboko v lesích vládla v dávných dobách radost a štěstí. Místní hrad náležel ne zrovna bohatému, ale zato velmi skromnému a hodnému šlechtici. Pán z Kokořína, jak mu bylo přezdíváno, měl dobré srdce a mezi obyvateli přilehlých vesniček, kteří měli tu čest ho za svůj život poznat, byl velmi oblíbený. Rád trávil čas vyjížďkami po okolních lesích a nebylo výjimkou, že právě zavítal při svých toulkách i do oněch blízkých vesnic. Pokaždé s úsměvem na tváři vítal všechny, jež na své cestě potkal. I když nebyl tolik zámožný, našel si i chvilku na obdarování lidí, jež s pokorou uvítali každou pomoc. Jednou přivezl malým dětem hračky, po druhé zas ve vedlejší vesnici vypomohl s pracemi a v jiné vesničce zas rozdával jídlo ze svých zásob. A i když se zdálo, že snad nemůže být šťastnější, opak byl pravdou. Měl snad vše, co by si přál mít každý muž. A přesto mu něco nebo spíše někdo scházel. I když se to zdá k neuvěření, tak celý život byl sám. Po jeho boku se nikdy neobjevila žádná žena, a i když to navenek nedával najevo, uvnitř ho to velmi sžíralo. Lidé se narodili, aby žily v páru, a on snad jediný z celého okolí je sám.

Když už si myslel, že sám zestárne a umře, zasáhl osud. Jednou při své pravidelné vyjížďce narazí v lese na úzké cestě na velmi překrásnou ženu, která jako by tam snad už na něj čekala. Pomalu sesedne z koně a vydá se k ní.
"Tak je to přeci jen pravda," promluví s nadšením ta neznámá žena.
Šlechtic je její krásou tolik očarovaný, že se ani zprvu nezeptá, kdo je a co mají její slova znamenat.
"Asi tomu neuvěříte, vzácný pane ale je to tak. Již dlouho dobu jsem hledala toho pravého, a když jsem už začala ztrácet naději, zdál se mi sen. Sen, ve kterém mi bylo neznámým hlasem řečeno, ať si to namířím do Kokořínských lesů, a zde přímo na této cestě se objeví ten pravý. Ten muž, jež na něj čekám celý svůj život."
Pán z Kokořína jí oplatí její zajímavé vyprávění úsměvem.
"Jste to vy, vzácný pane. To vy jste byl v mém snu."
Náhoda či osud. Tak jako tak, to byla láska na první pohled. Pocity a hlavně emoce byly vzájemné. Nikoho tedy nepřekvapilo, co po pár dnech soužití následovalo.

Velkolepá slavnost a hostina, která měla ztvrdit posvátný svazek přímo před samotnými bohy. Nenašli byste žádnou zamračenou tvář. Všichni byli šťastní a těšili se na nadcházející den. Připravilo se spoustu jídla a pití. Pan z Kokořína rozhodně nechtěl šetřit a nyní se mohla plně projevit jeho štědrost. Myslel snad na všechny. Nechal napéci velké zásoby sladkého ale i slaného pečiva a tím pak naložil koňské povozy, které se rozjely do všech koutů jeho kraje. Všichni měli slavit spolu s ním. Ale jakoby si osud s nimi pohrával.

Všichni vstávali s nadšením a radostí. Ale den, jež měl být ten nejšťastnější a nejvzácnější, se stal dnem nejsmutnějším. Ohromná tragédie, která nelze snad ani slovy popsat. Veselí vystřídal nářek a stesk, který se snesl s hábitem smrti. Když nevěsta dlouho nevycházela z komnat a šlechtic překračoval nervózně z místa na místo, rozhodlo se služebnictvo ženského pohlaví vstoupit. Pohled, který se jim naskytl, změnil navždy jim ale i všem v okolí životy. Ležela tam bezvládná. Bez jediné známky života. Stačila krátká chvíle a vše bylo jinak.

Smrt jeho milované ho zasáhla. Z tehdy urostlého muže, věčně usměvavého plného radosti a chuti k životu, se stala troska. Pouhý stín jeho minulého já. Bylo až k neuvěření, jak se proměnil. Nebyl ale jediný. Jakoby se hrad Kokořín a přilehlé lesy ponořily do temnoty a stesku spolu s ním. Lidé z okolních vesnic již více nevídali pána z toho hradu. Uzavřel se tam a odmítal vyjít ven. Dokonce i rytíři lemující hradby ho vídali zřídka a ten pohled je sužoval. Chodil ohnutý, nohy za sebou táhnul a ve tváři měl výraz nepřítomna, jakoby ho doslova duše opustila. A jak plynul čas, situace v království se začala měnit. Spousta lidí se kvůli různým pohromám ocitla bez domova. Byli nuceni uchýlit se k nečestným praktikám, mezi nimiž bylo i přepadávání nevinných kolemjdoucích na kupních stezkách. Jedna významnější obchodní cesta vedla právě i nedaleko hradu Kokořín. Netrvalo tedy dlouho a i zde se objevily loupežníci a všelijací lapkové. Zprávy o přepadení a hrozbě smrti se začaly na hradě kupit. Správně má vždy toto na starost místní šlechtic, který má za úkol pomocí rytířů anebo jiné domobrany zasáhnout. Pán z Kokořína byl ale vůči prosbám hluchý. Nepřečetl si jedinou žádost. Když mu je jeho věrní předčítali, nenaslouchal.

Jednoho chladného deštivého večera, zrovna když se chystal usednout k večeři, vyrušil ho jeden člen z jeho stráže.
"Pane, omlouvám se za vyrušení, ale... Někdo klepe na brány a neuvěříte, kdo to je."
Žádné odpovědi se ale nedočkal, pouze nevšímavého zahřmívání.
"Můj pane, před branami našeho hradu stojí ozbrojená družina s velikým kočárem."
Stále ale bez odpovědi. Jeho pána to nijak nezajímalo.
"Na praporci je dvouocasý lev se zlatou korunou. Je to náš král, můj pane."
Najednou zbystřil. Podíval se nevěřícně na svého rytíře.
"A vy jste ho nechali čekat?? Ihned mu otevřete!!"
Rytíř se bez jediného zaváhání uklonil a rychlým krokem opustil hradní místnost. Netrvalo dlouho a z hradu vyšel i sám hradní pán. Nemohl uvěřit vlastním očím. Malé hradní nádvoří zaplnil nespočet rytířů v lesklé zbroji s dvouocasým lvem na hrudi. Přistoupil k nim v předklonu. Netrvalo dlouho a rytíři se rozestoupili a objevil se samotný král. Byla to nesmírná pocta. Král ale nebyl sám. Z onoho velkého kočáru vystoupila za doprovodu rytířů králova dcera, princezna.
"Pane z Kokořína. Omlouváme se za neohlášený vpád. Byl jsem zrovna na cestě na můj hrad, kde již na mě čeká posel z Francouzského království, a zastihla nás cestou tato strašná bouře."
Šlechtic ani nepromluvil. Stále stál v mírném úklonu a pozorně naslouchal. Jeho uši patřili králi, ale oči. Jeho pohled náležel jí.
"Mohu Vás poprosit o azyl na jednu noc a něco málo k snědku a napojení, pro mě, pro mou dceru, pro mé muže a samozřejmě i pro koně?"
Šlechtic, i kdyby chtěl, tak nemohl odmítnout. Žádný šlechtic nesmí odmítnout prosby svého krále.
"Je to pro mě nesmírná čest, že Vaše Výsost si vybrala právě můj hrad. Prosím následujte mě," s pokoru ho přivítal u sebe doma.
Král sklopil hlavu na znamení díků a poté si všichni uspořádaně vydali do samotného hradu, kde mohly být v suchu a v teple.
"Omlouvám se vám, můj králi. Bohužel Vás nemohu pohostit, tak jak by se Vaše Výsost zasloužila."
Král se ale pouze pousmál a s vděkem vzal za obyčejný chléb a vodu.

Čas rychle plynul a na hostech byla znatelná únava z dlouhé cesty.
"Ještě jednou Vám děkujeme za vaše pohostinství. Moc si toho vážíme, ale když se nebudete zlobit. Byla to dlouhá cesta a všichni jsme už velmi znaveni."
"Ovšem že. Prosím tedy následujete mě. Ukážu vám, kde si můžete patřičně odpočinout."
Šlechtic je postupně odvedl všechny do komnat. Hrad, ačkoliv není tak velký jako třeba jiné hrady, má dostatek pokojů, a proto měli všichni kde složit hlavu. Samozřejmě krále a jeho dceru uložil do těch nejpohodlnějších komnat.

A právě jako poslední ubytoval princeznu.
"Moc vám děkuji, pane."
Tak dlouho neslyšel ženský hlas. Princezna byla nesmírně krásná. Šlechtic její kráse a jejímu půvabu úplně podlehl. Dokázala to, co před ní tolik let nikdo nedokázal. Zažehla v něm opět jiskru života. Bohužel ale z jiskry se stal plamen, který ho postupně spaloval. Když od ní odcházel, neměl v hlavě nic jiného než jí. Její krásné oči. Její panenský hlas. Ačkoliv se snažil usnout sebevíc, nešlo to. Obloze už dominoval měsíc a jediný, kdo byl v posteli a nemohl zamhouřit oči, byl on. Sám přesně neví, jak se to stalo, ale stál před jejími dveřmi a dokonce i na ně zaťukal. Princezna už spala, ale ťukání na dveře ji probudilo. Dveře se otevřely a stanula tam ona v noční košili. V životě snad větší krásu neviděl.
"Aua stalo se snad něco, pane?" rozespalým hláskem se ho otázala.
Šlechtic se otázal, zda smí dovnitř. Princezna důvěřivě a nečekajíc nic zlého ho pustila.

To, co následovalo, se navždy zapíše černým písmem do kronik koruny.Nejdřív jí vyprávěl o jeho zesnulé nastávající a ona, jak je stejně krásná ne-li krásnější. Princezně jeho slova sice lichotila, ale též z něj neměla dobrý pocit. Rozhodla se ho tedy poprosit, aby opustil její komnatu. Nesetkala se ale s pochopením, ba naopak. Pohladil jí po vlasech a poté jí pevně uchopil za ramena. Nikdo se nesmí divit, že dostala strach a zachovala se tak, jak se zachovala. Pevně ho odstrčila a dala se na útěk. Hrad ale neznala a tak běžela dál chodbami, netušíc, kam vedou. Doufala, že na jejich konci bude její tatínek. Jak měla strach, tak ani nezavolala o pomoc. Hradní pán, vědom si, co udělal, se rozběhl za ní. Měl strach, že vše poví svému otci. Vše mohlo dopadnout jinak, kdyby...
Její úprk jí zavedl až na lávku, která se nachází před hlavní bránou. Pod lávkou se nachází hradní kašna, která má ozdobnou mříž, jež zabraňuje vpádu do studny. V té době tam ale nebyla. Nešťastná shoda událostí, jež se proměnila v ohromnou tragédii. Princezna vstoupila na rozmáčenou lávku ze dřevěných prken. Jak se ohlédla za sebe, zda jí stále šlechtic pronásleduje, uklouzla na jednom mokrém prkně, a přepadla přes zábradlí. Hradní pán doběhl pozdě. Viděl jen, jak princezna přepadla, a poté uslyšel šplouchnutí. Už nemohl nic dělat. Studna byla hluboká několik desítek metrů. Marně nahlížel přes okraj, snažíc se v té temnotě něco spatřit. Napínal uši, snažíc se v tom mrtvolném tichu něco zaslechnout. Teprve až nyní si uvědomil, co udělal. Na místě se zhroutil. Seděl u studny a hlavu měl v dlaních.

Mohlo uběhnout několik hodin a blížilo se svítání, když se konečně dal dohromady. Král se nesměl za žádnou cenu dozvědět, co se stalo. Nebál se smrti. Bál se co by následovalo před jeho smrtí. Sebral nedaleko ležící prkna a studnu jimi překryl. Poté se rychle vydal zpět na hrad. Měl ohromné štěstí, že jeho ani princeznu za celou tu dobu nespatřily stráže, jež byly na hradbách. Brzy nad ránem se už na nádvoří shromažďovala králova družina včetně krále. Princezna ale nikde nebyla. Když král zaklepal na dveře komnat svého hostitele, aby mu ukázal, kde má princezna komnaty, dělal šlechtic, že ho král probudil.
"Auaua ha, Vaše Výsost. Omlouvám se za svůj úbor," pán stál před ním v noční košili, "je snad něco v nepořádku? Ovšem, že ukážu. Pojďte prosím se mnou."
Spolu pak sešli do nižšího patra, kde na ně již čekala prázdná komnata. Princezna zde ale měla své oblečení.
"Tady jsem jí ubytoval. Přísahám pane. Nevím kde je," překvapivě a trochu zoufale pronesl.
Král si to ale nedokázal vysvětlit. Jakoby se snad propadla do země. Hned zahájil pátrání ale po důkladné prohlídce celého hradu, přišly rytíři se znepokojující zprávou.
"Hledali jsme všude, ale Vaše dcera nikde není."
Král zprvu zuřil.
"Jak tu není. Chcete mi snad říci, že se propadla do země!?!"
Poté ale pochopil, že řevem nic nespraví a že jeho muži udělali vše, co bylo v jejich silách. Nejraději by zde zůstal a sám by vedl pátrání, ale bohužel na něj čekal posel francouzského království a nemohl si dovolit nedorazit a již nyní měl malé zpoždění. Přesto se ale rozhodl ještě setrvat a pokračovat v hledání. A i když čas plynul, princezna byla stále k nenalezení.
"Již nemohu déle meškat. Rve mi srdce představa, že odjíždím bez mé dcery a ještě víc mě trápí to, co se mohlo stát."
Králova slova nenechala nikoho chladným. Šlechtice velmi mrzelo, co se stalo a přál si i říci králi vše, ale strach mu to nedovolil.
Král se ale rozhodně nechtěl nechat vzdát. Pověřil svého velitele stráží.
"Příteli, jestli je nějaká šance, že jí někdo najde. Jsi to ty. Někde tady musí být. Já to vím. Najdi mi ji a přiveď jí zpět domu. Snažně tě prosím. Jako tvůj král a jako tvůj přítel. Bez ní se nevracej."
Jak by mohl někdo nevyslyšet slova svého krále a zlomeného otce. Rytíř byl připravený. Pod hradem se jejich cestě rozdělily. Zatímco král i se svou družinou se vydali domu, rytíř pokračoval v hledání princezny. Když nebyla nikde na hradě, musela být někde v lesích okolo hradu. Ještě teď to mohl vše šlechtic zastavit. Stačilo na rytíře zavolat a vše mu povědět. Byl ale zticha a tak rytíř za chvilku zmizel v hustých lesích.

Hledal již druhý den, ale po princezně nikde žádné stopy. Začal si myslet, že je v lese sám. Více se ale zmýlit nemohl. Pravda byla, že v lese nebyl sám a že byl dokonce sledován. Nebyla to ale princezna ani případný kolemjdoucí. Byla to parta mužů, jež byla ozbrojena a rozhodně neměla počestné myšlenky. Byly to loupežníci. Ti loupežníci, kteří už měly být tak dávno ve vězení. Sledovali svou novou kořist a čekali na vhodnou příležitost.
Rytíř brzy poznal, že není sám. Nenápadně se chytil rukojetě meče. Ve chvíli, kdy uslyšel prasknutí větví a zašustění listí, se prudce otočil, přičemž vytáhl svůj meč z pochvy. Před nim se objevilo pět hrdlořezů. Nesmíme ale zapomenout, že jejich cíl nebyl pouhý obchodník, ale králův rytíř, sám velitel jeho stráží. Jak záhy zjistili, ukousli si větší sousto, než stačili sníst. Byla to chvilka a tři z nich leželi na zemi v tratolišti krve. Ti zbylý dva dostali strach, a tak začali couvat. Pro rytíře to velká výzva nebyla a souboj by dopadl jinak, kdyby...

Velitel loupežníků radši nenechal nic náhodě, a když jeho společníci zaútočili, potichu se vkradl udatnému rytíři do zad. Jak nečestné a odporné. Udeřil ho hlavicí meče do hlavy. Byl to velmi silný úder, díky němuž rytíř padl bezvládně k zemi. Nyní přišla ta chvíle, na kterou tak čekali a kvůli které jejich společníci umřeli. Na nic nečekali a svou oběť začali okrádat. Čekalo je ale nemilé překvapení. Když jeho tělo otočily hlavou vzhůru, zděsili se.
"Vždyť to je přece..."
"U všech nebes..."
Zahodili své meče a vyděšeně od rytíře odstoupili.
"Až se to král dozví, tak sem pošle celou armádu."
"Co budeme dělat?? Já nechci umřít. Prosím..."
Jejich naříkání přerušil až jejich vůdce.
"Tak dost toho fňukání! Nemáme na výběr."
Jeho společníci se na něj vystrašeně podívali. Spatřili, jak pevně uchopuje svůj meč a nebohému rytíři setne hlavu.Od té doby se již nikdy v blízkých lesích neukázali. A co ten nebohý rytíř? Jeho duch stále bloumá Kokořínskými lesy a hledá ztracenou princeznu. A tak, jestli se vám ho podaří spatřit, nebojte se ho. Povězte mu o studně, aby mohla jeho duše najít věčný klid...


Tato legenda vznikla při mé návštěvě hradu a okolního lesa, je tudíž celá smyšlená a nezakládá se na historických faktech.