Lago di Sorapis patří bezesporu k těm nejkrásnějším jezerům, které jsem navštívil. Jedná se o ledovcové jezero, které je výjimečné svou tyrkysovomléčnou vodou. Jemu podobné jezero naleznete až ve vzdálené Kanadě.
Další zajímavostí tohoto jezera je samotná cesta k němu. Na rozdíl od známého jezera Braies, ke kterému se dá dojet autem, se k tomuto jezeru musíte vypravit poctivě pěšky a samotná cesta prověří vaší kondičku. Rozhodně se výlet nedá doporučit v doprovodu kočárku a pokud se vydáte s menšími dětmi, je potřeba, aby byly zvyklé na horskou turistiku. My jsme se vydali tou snažší cestou značenou číslem 215 a výškový profil na mapách od seznamu hlásí vystoupání 471 metrů a klesání 348 metrů. Zde rozhodně doporučuji horskou obuv a trekingové oblečení. Trasa tam a zpět měří dohromady 12 kilometrů.
Jako záchytný bod bude pro vás Passo Tre Croci a tam je hotel B&B Hotel Passo Tre Croci Cortina. U hotelu je parkoviště, kde se dá bezplatně zaparkovat. Míst je tu více, ale je potřeba, abyste dorazili brzo ráno. Volná místa se rychle obsadí a navíc se horská stezka pak zaplní davy lidí a to se dobře nejde.
I my jsme vyrazili brzy ráno. Trek jsme započali v 6:30. Jak jsem psal výše, cesta začíná kousek od hotelu. Když se vydáte směrem dolů po silnici, narazíte po cca 100 metrech na cestu vedoucí k lesům pod horami.
B&B Hotel Passo Tre Croci Cortina
výhled ze silnice ( v dáli je vidět cesta kudy vede trek č. 215 )
Začátek treku je jednoduchý. Vede po zpevněné trase a po stoupání žádné stopy. Jako zajímavost byli koně na začátku trasy, kteří měli zvonečky a my zprvu hledali krávy.
Jakmile se rozloučíte s koňmi, vejdete do lesa a cesta pokračuje ve stejném pohodovém duchu. Po chvilce můžete v lese spatřit řopíky. ( malý železobetonový obraný objekt - zmenšenina bunkrů ).
první část treku vedoucí lesem
Cesta poté začne mírně stoupat a po cca kilometru začnou stromy po vaší levé straně ubývat a vám se otevře výhled do krajiny. Cesta vás zavede na neoficiální rozcestí, kde se pokračuje rovně a nebo do leva a to mírně dolů. Správná cesta je ta překvapivě mírně klesající. Nemusíte však mít strach. Stoupání si pak dosti užijete. Vycházeli jsme před východem slunce a na toto rozcestí jsme dorazili ve chvíli, kdy slunce vycházelo a první paprsky osvětlovaly špičky vrcholů hory Monte Cristallo. Byla to nádherná podívaná. Obloha nad horizontem doslova zezlátla.
Monte Cristallo osvětlené za východu slunce
krajina zalitá zlatavou září
Cesta nadále mírně klesá, aby záhy začala stoupat. Po po celou dobu máte výhled po své levé straně do krajiny. Vycházející slunce dává krajině úžasný zlatavý odstín. Lesní cestu vystřídá na krátkou chvíli úsek po bílých kamenech. Zde nejspíše došlo k lavině, protože můžete spatřit mezi kameny kmeny slabých stromů. Cesta nadále mírně stoupá až dorazíte k místu připomínající předchozí kamenné pole, s rozdílem, že zde se jedná o větší úsek. Zde i protéká voda v podobě malého vodopádu a tak v případě potřeby můžete doplnit zásoby.
cesta k jezeru osvětlena ranním světlem
doplňování vody při zpáteční cestě
Nyní vás čeká několik metrů po hraně skály ( nic náročného ) jen dávejte pozor i na cestu. Zde je totiž nádherný výhled na Monte Cristallo a tak může odvádět vaší pozornost od cesty. Jakmile zdoláte těchto pár metrů, ocitnete se opět v obklopení stromů. Nyní už jen stoupáte, ale stoupání není prudké a vede po nenáročné cestě. Cca před polovinou treku stromy opět začnou ubývat a tím se vám výhled do krajiny otevře. Ocitnete se na otevřeném úseku, kde v dáli před vámi jsou vidět další stromy. Než ale budete pokračovat, doporučuji se za sebe ohlédnout. Pohled na Monte Crisallo je nádherný. V tuto chvílí máte polovinu treku za sebou a to pravé stoupání vás teprve čeká.
lesní cesta vedoucí k jezeru
otevřený úsek z kterého je krásný výhled do krajiny
Monte Cristallo
výhled z cesty ( fotka z první výpravy rok 2016 )
s přítelkyní na cestě
V tuto chvílí začíná to pravé stoupání, na jehož konci vás čeká asi ta nejzajímavější část treku. Pokud trpíte závratí, tak další část treku pro vás bude nejspíše utrpením. Cesta se totiž zúží a po vaší levici se zcela otevře pohled do krajiny. Roste zde kosodřevina, která velké výšky nedosahuje a vy můžete místy vidět i prudký sráz dolů a že to je výška. Tato část treku je obohacena i o žebříky a lana. Nejedná se vyloženě o ferratu, ale i tak je to ta nejtěžší část celé trasy. Místy můžete jít i po čtyřech.
žebříky na trase ( printscreen z akční kamery )
lano přišlo vhod ( fotka z mého prvního výstupu rok 2016 )
cesta k jezeru
exponovaný úsek doplněný o lano ( foceno při cestě nazpět )
nejzajímavější část treku ( focena při cestě nazpět )
nejzajímavější část treku ( focena při cestě nazpět )
přítelkyně se výšek nebojí
má maličkost, která se výšek tak trochu bojí :-)
Jakmile tuto část zdoláte, máte jezero už nedaleko. Opět budete obklopeny stromy a cesta vede na přímo bez nějakých odboček. To že se blížíte vám napoví hora Punta Sorapis, která mi připomíná prst obra natažený k obloze a objeví se, když už budete pomalu vycházet z obklopení lesa. Teprve nyní narazíte na oficiální rozcestí. Cesta nalevo vede k Rifugio Vandelli a cesta rovně vás zavede k tolik vytouženému a v tuto chvíli i zaslouženému cíli.
závěrečné metry dělící vás od skvostného pohledu
Přejdete přes klády, vyšlápnete poslední metr stoupání a ten pohled vás naprosto učaruje. Jezero je přímo před vámi v celé své kráse. Ten pohled se dá slovy těžko popsat. S nadšením seběhnete na pláž a nedá vám to, zkusit si na vodní hladinu šáhnout.
Lago di Sorapis ( fotky z první výpravy rok 2016 )
Celou dobu výstupu k jezeru nám svítilo sluníčko, až v té poslední závěrečné časti se obloha zahalila. Na místo jsme dorazily v 9 hodin, takže nám výšlap trval 2,5 hodiny. Bohužel nás ale čekala zatažená obloha, což nijak neubírá na kráse jezera, ba možná naopak. Velká výhoda byla, že jsme u jezera byli takřka samy.
Lago di Sorapis
s přítelkyní u Lago di Sorapis
Jelikož jsem chtěl nafotit jezero celé, musel jsem se o trochu vzdálit a najít ideální kompozici. A to už začali přicházet davy lidí a opuštěné jezero se brzy zaplnilo. Když se mi podařilo najít ideální místo a kompozici, začala hra na čekanou, kdy někdo nebude v záběru. Při tomto čekání se obloha začala postupně roztrhávat a netrvalo dlouho a kompletně se vyjasnilo.
Finální fotka
Jakmile jsme nafotil jezero v celé své kráse, sešel jsem na pláž a tělo s objektivem Tamron 10-24G2 jsem vyměnil za druhé tělo s objektivem Nikkor 16-80 a zkoušel udělat fotku detailu vody.
Jezero se dá i obejít, ale když jsem viděl, kolik lidí postupně přichází, vzpomněl jsem si na zpáteční cestu k autu z roku 2016, kdy to nebylo vůbec hezké. Místy se celá cesta ucpala a ti jež teprve stoupali, stáli ve frontách. Chtěl jsem mít ten sestup co nejdříve za sebou a tak jsem se rozhodl, nafotit jezero z druhé strany pomocí dronu. Jaké bylo překvapení, když jsem narazil na kolegu dronistu z Česka. Udělal jsem pár fotek na dron a tak se můžete podívat, jak to vypadá z ptačí perspektivy. Jak ze země je vidět, že vody je méně, tak ze vzduchu to teprve vynikne.
pohled z druhé strany jezera
Lago di Sorapis z ptačí perspektivy
úchvatné jezero
Cesta na zpět překvapivě proběhla v poklidu a nenarazili jsme vyloženě na nějaké fronty. My jsme cestu podnikli v září, kdy ještě není sníh a počasí nám přálo. Navíc v září již nejsou prázdniny, takže šance narazit na méně turistů je o to větší.
Toto jezero je skutečně jedinečné, které nemá v našich končinách sobě rovné. Takže neváhejte a k jezeru se vypravte.