Ta pravá

Někde v té temnotě hlas zní.
Slova lásky a něhy z ničeho nic zazní.
Nevěřícně svůj zrak upřu,
své doufaní ale zároveň i strach nezapřu.

Očima všude kolem hledám,
v nadějí, že s tou pravou se shledám.
Stále to toužené nevidím,
skrytě cizím štěstí závidím.

Však v tu chvíli jí zřím.
Mým očím snad ani nevěřím.
Přede mnou tu v celé kráse stojí,
osudný krok udělat se bojí.

Svým pohledem jí snad přesvědčím.
Musel jsem jí přece zaujmout něčím.
Strach, že má slova budou znít, jak když mečím.
Sám sebe ze své lásky k ní se usvědčím.

Její ústa se na mě usmějí,
naše rty se potkat smějí.
Podařilo se jí v mém nitru plamen zažehnout.
Nyní už jen spolu večer ulehnout.