Druhá noc

Bohužel obloha byla celý den zatažená a tak jsme jeli fotit přesně na stejné místo jako včerejší noc, kde nám vyšly krásné fotky. Jelikož obloha byla nefotogenická, žádná struktura mraků, fotili jsme na delší čas pomocí ND filtrů. Po pravdě to nijak moc nepomohlo a fotky přes den mě nenadchly. Co mě ale více trápilo, byla předpověď počasí.  Převážně zataženo totiž mělo být i v noci a jak se pomalu blížil večer, tak se zdálo, že se ke slovu dostane ta negativní předpověď počasí, kterou jsem sledoval před odletem a to by znamenalo, že toho už moc po pobytu expedice nenafotíme.

Zatímco Marek na ubytování sledoval různé předpovědi, já prohlížel obrázky na internetu a jedna hora mě nesmírně nadchla. Hned jsem fotku ukázal Markovi a on mi odvětil, že ví o jakou horu se jedná. K mému milému překvapení, mi pravil, že je v naší oblasti a chtěl by nás tam po dobu expedice vzít. Ukázal mi na internetu další fotky té hory a já měl jasno. To je snad nejhezčí hora Norska a moc jsem si přál jí vyfotit s polární září. Navíc se mi velmi líbilo na fotkách od jiných fotografů, že tu horu fotili s potokem v popředí a to fotkám dodávalo potřebný rozměr. Byla to láska na první pohled. Dravý potok a nad ním překrásná vysoká, strmá hora s dvěma špičatými vrcholy. Navíc fotek s touto horu není tolik jako třeba z Lofot a tak se jedná docela o neokoukaný motiv na focení.

Po večeři jsme se vydali na cestu. Na obloze jsme neviděli žádné hvězdy, ale naděje tam byla. Podle předpovědi by se měla obloha trochu protrhávat a to právě v té oblasti, kde je ta hora. Marek zaparkoval kousek od mostu u křižovatky a hned nás informoval, že kdo má nesmeky, ať si je nasadí. S přítelkyní jsme si řekli, že to zkusíme bez nich. No cesta to byla zajímavá. Nejdříve bylo potřeba dojít na okraj louky, kde už byl menší svah k potoku. S čelovkami jsme si svítili na cestu a hledali úseky, kde nebyl led. Moc jich nebylo a několikrát nám to podklouzlo, ale naštěstí se to obešlo bez pádu. Další úsek byl už po vrstvě sněhu, takže to naštěstí moc neklouzalo, ale jakmile jsme se dostali na okraj zamrzlého břehu potoka, tak se cesta proměnila na čistý led. Celá skupina jsme se drželi na okraji zamrzlého břehu a stromů a pomalu se přesouvali vpřed. Horu jsme viděli, ale najít v noci ideální kompozici nebylo moc lehké. Nad hlavami jsme měli stále zataženou oblohu a tak byla celá krajina v tmavém stínu. Po chvilce hledaní jsem si nakonec našel svou kompozici. Přidala se ke mně jedna účastnice, zatímco zbytek skupiny zůstal kousek za námi. Marek jako jediný šel dále podél břehu a tak jsme ho viděli před námi jako světlušku.

Foťák připravený na stativu a nezbývalo než čekat, že se nakonec na nás usměje štěstí. Původní kompozici jsem měl na výšku, abych kopíroval tvar břehu a potoka vedoucí k hoře. Po chvilce čekání se začaly objevovat první hvězdy. Po další chvilce se objevila na krátkou chvíli i slabší polární záře. V moment kdy byla nejhezčí, osvítil Marek svojí čelovkou břeh potoka a já doufal, že jí hned zhasne a že ta pravá podívaná ještě nastane.

Marek sice rychle čelovku zhasnul, ale bohužel zhasla i polární záře. Čas běžel a my stále čekali na zamrzlém okraji potoka. Čekali, že se na nás nakonec usměje štěstí. Průběžně jsem dělal zkušební snímky, když po půl hodině, se mi objevila na displeji foťáku zelená fotka. Nevěřil jsme vlastním očím a radši jsem kontroloval vyvážení bílé barvy. Polární záře nikde, ale sníh byl zelený.

Nechápavě jsem sledoval na displeji foťáku zelený sníh a kontroloval si vyvážení bílé.

Za krátkou chvíli jsem pochopil, proč je sníh na fotce zelený. Za našimi zády se protrhala větší část oblohy a zářila tam silná zelené záře. Bohužel z místa, kde jsme stáli, se nedalo nijak pořádně komponovat a tak jsem pořídil pouze dokumentační fotku.

Říkal jsem si, jaká je to smůla, že takto krásně protrhaná obloha a ještě ke všemu silná záře a ne zrovna v té části oblohy, kde bychom potřebovali. Otočil jsem foťák na tu krásnou horu a sledoval, jak se postupně polární záře přesouvá až k ní. Očima jsem jí tlačil a zároveň sledoval, jak se nad horou honí slabší vrstva mračen a tak každou další chvíli některé hvězdy se zakryly a některé zase odkryly.

Po dlouhých čtyřiceti minutách strávených čekaní v zimě na zamrznutém okraji potoka, se objevila polární záře i nad horou. Hurá. Jediná vráska byla ona slabší oblačnost, která zakrývala část oblohy a tím pádem i onu polární záři a navíc, se nově objevil nějaká mlhavý asi mrak mezi špičatými vrcholy, kvůli kterému není tak ta propast mezi nimi dobře patrná. Tentokrát jsme komponoval na šířku a to se ukázalo, jako dobré rozhodnutí. Fotek jsem pořídil více, ale nakonec jsme vybral jen jednu, kde byla polární záře nejlépe vidět a měla i zajímavý tvar. Sice nebyla přes celou oblohu, ale aspoň byla na dobrém místě, kde vyplnila levý horní roh fotky a tak nijak neubírá pozornosti diváka l pravému rohu fotky, kde je ta překrásná hora.

Jedna z nejkrásnějších hor Norska a polární záře. Co si více přát. Odměna po hodně dlouhém čekaní v zimní krajině.