Hory - Pico do Arieiro
Pico do Arieiro patří bezesporu k nejnavštěvovanějším místům na ostrově. A právě zde jsme si mohli všimnout první změny. Ještě než dojedete na horní parking, takřka až na vrchol, potkáte ceduli, kde vás upozorňují, že máte zaparkovat níže a zbytek dojít. Za našeho pobytu tam bylo pouze doporučení. Asi týden po našem návratu, je tam již zákaz vjezdu. Viděl jsem i fotky a spodní parkoviště úplně plné a auta stojí i v silnici.
Nyní ale k focení. Jako minule jsme přiletěli v hezký čas a tak jsme sjeli na ubytování, které jsme měli tentokrát kousek od letiště a poté na nákup. Po vybalení nákupu a seznámení s ubytováním, jsme se vydali rovnou na Pico do Arieiro. Bohužel podnebí narozdíl od minulé návštěvy nevypadalo moc slibně. Do západu nějaký čas zbýval a tak jsme toho času využili a s Markem jsme hledali nová místa na focení. I kdyby tento večer žádná fotka nevznikla, tak aspoň si uděláme průzkum terénu. Marek nakonec vylezl na taková skaliska a našel tam jednu zajímavou kompozici. Mě nadchla kompozice hned kousek od auta. Chodník se zde krásně klikatí a vede k samotnému západu slunce. Důležité je ale i poznamenat, že zároveň vidíte údolí po stranách. Bohužel toto místo má dvě veliké nevýhody. Za prvé ta ideální kompozice je pouze z jednoho místa a stačí metr popojít a hned fotka vypadá jinak. A za druhé jelikož se jedná o jediný chodník a večer se lidé navrací z treku nazpět k autům, nafotit zde fotky bez lidí je nadlidský úkon. Tento večer navíc zde byl už německý postarší fotograf, takže ono nejlepší místo bylo zabráno a tak jsem se vydal k místu, kde jsem fotil při první návštěvě Madeiry.
Slunce kleslo níže a blížil se samotný západ. Bohužel podnebí nám úplně nepřálo a fotit hlavní pohled - chodník vedoucí k horám a k západu slunce, nemělo pořádně smysl, rozhlédl jsem se okolo a spatřil motiv, který mě nadchnul. Hluboké údolí obklopené horami a krásné zlaté paprsky, dopadající na jednu stranu hor a nad tím vším krásná zlatá obloha. Ta hra světla a stínu mě nadchla. V tu chvíli obyčejný pohled se stal krásnou podívanou pro oči. Vytáhl jsem z baťohu svůj Nikon d5600 a k tomu nasazený 16-80 a celou scenérii si přiblížil.
Hluboké údolí a krásná hra světla a stínů v podobě zlaté a černé.
Bohužel toto byla jediná fotka s kterou jsem byl za ten večer spokojený. Slunce přesně jak jsem předpokládal zapadalo za slabou vrstvou oblačnosti, díky které bylo světlo tlumené a samotná obloha moc zajímavá nebyla. Rozhodně lepší fotku jako minule bych nenafotil a tak aspoň pro ukázku jsem to vyfotil na mobil.
Západ slunce na Pico do Arieiro.
Po západu slunce se i obloha začala barvit a chvilku jsem přemýšlel, zda nevytáhnout foťák, ale nakonec jsem usoudil, že to nemá smysl. Minule jsme taky zažili červánky a mnohem hezčí. Takže opět jen rychlá mobilovka, než jsme se vydali k autu.
Hezké červánky po západu slunce na Pico do Arieiro.
Návrat na místo činu a nezapomenutelný západ slunce.
Pátý den naší expedice jsme zkusili opět své štěstí a vrátili se zpátky na Pico do Arieiro. Jelikož jsme dorazili na místo docela brzo a do západu zbývalo dost času, rozhodli jsme se s Markem opět na obhlídku terénu. Nejdříve jsme šli pryč od chodníku po malé vyšlapané cestičce, která vede podél silnice. Po krátké chvíli byla cestička přerušena silnicí v podobě zatáčky a na samotném okraji byl výhled do krajiny. Bohužel zde to na focení rozhodně není. Celý pohled je takový plochý a tak jsme se rozhodli navrátit zpátky na hlavní chodník.
Podnebí opět nevypadalo nějak nadějně a říkal jsem si, že ani tento večer to nevyjde a tak zůstane u fotek z minulé expedice. Slunce bylo ještě docela vysoko a věděli jsme, že máme dost času se projít a holky z naší expedice chtěli instagram fotku a videa, jak jdou po těch známých schodech. To byl koneckonců hlavní důvod této návštěvy. Já teda doufal, že si odvezu i hezkou fotku západu slunce s novou kompozicí.
Naše cesty se rozdělili na rozcestí u vyhlídky Miradouro do Ninho da Manta. Já chtěl fotky schodů taky, ale ne na instagram, ale zde na blog pro ukázku. Když jsem ale viděl kolik lidí bylo na již zmíněné vyhlídce, usoudil jsem, že až na schody nepůjdu, protože bych to měl akorát s davem turistů a tak by ty schody trochu zanikly. Místo toho jsem si řekl, že se vydám na vyhlídku, kde jsem minule nafotil zajímavý západ slunce s převalujícími mraky přes skalní jehlu. A v tu chvíli jsem si všiml, že je blízko Koroptev rudonohá, která jsme dali pracovní název Madeirská slepice. Již minule jsem si jí chtěl vyfotit, ale byly příliž daleko a nyní byly dvě kousek ode mne. Asi všichni co kolem mě procházeli, se na mě otáčeli a divili se, že místo fascinujících výhledů fotím koroptve.
Koroptev rudonohá. Toto roztomilé zvířátko jsme zde snad viděli při každé návštěvě.
Po nafocení těch krasavic jsem se vydal na vyhlídku, kde jsem měl v plánu fotit kompozici na výšku, kde v popředí by byly barevné kytky. Tyto fotky jsem fotil už minulý rok, ale bylo nás tam více fotografů a nebylo to úplně ono. Tentokrát jsem tam byl sám na tuto kompozici, ale z prvních testovacích fotek jsem nadšený nebyl. Přemýšlel jsem tedy, odkud fotit západ slunce, který se pomalu blížil, a toliko času už nezbývalo. V tu chvíli za mnou přišel i Marek obhlédnout tu samou kompozici s kytkami, ale stejně jako já i on nebyl moc nadšený. Poprosil jsem ho aspoň o nějaké fotky na památku. Bohužel bez přítelkyně, která se rozhodla zůstat na samém začátku chodníku, tudíž poblíž radaru. ( Chytla jí migréna )
Má maličkost na vyhlídce Miradouro do Ninho da Manta.
Marek se rozhodl nakonec fotit západ slunce z vyhlídky, zatímco já se rozhodl pro kompozici, kterou jsem si vyhlídl již minule, tam kde seděl německý fotograf. Kousek nad rozcestím jsem potkal holky a tak se šel k nim podívat, jakou kompozici našli. Pohled to byl hezký, ale spíše na výšku a hlavně mi tam chyběla nějaká vodící linka a tak jsem se rychlým krokem navrátil nazpět.
Zadejchaný jsem dorazil na fotoflek, ale bohužel tentokrát místo německého fotografa tam seděli nějaký holky. Stoupl jsem si za ně a snažil se najít z toho úhlu pěknou kompozici. Jelikož nic nenamítali a neměli u sebe žádný fotoaparát, tak jsem na drzáka šel před ně. Samozřejmě se jim to nelíbilo, a jelikož tu byli první a drželi místo pro fotografa, tak jsem to ctil a stoupl si opět za ně. Po chvilce dorazil zbytek skupiny a místo angličtiny jsem nejspíše slyšel ukrajinštinu. Podmínky vypadaly stále nezajímavě a tak jsem si říkal, že beztak o případně zajímavou fotku nepřijdu.
Dokumentační mobilovka. Podnebí nevypadalo moc nadějně.
Jak můžete vidět na fotce výše, tak nad horizontem byla slabší vrstva oblačnosti - takový ten mléčný mrakový opar. Bohužel něco podobného bylo i při naší první letošní návštěvě a tak jsem se obával, že to opět bude nudnější západ slunce. Zřejmě to stejné usoudila i celá společnost ukrajinsky hovořících a odešli. Chvilku jsem se otáčel, zda se vrátí, ale když se nikdo z nich nevracel a ani výbavu nikde neměli položenou. Nijak jsem neotálel a hned si zabral nejlepší místo na focení a připravil krásnou kompozici. Jestli to byli skutečně fotografové, tak si museli trhat vlasy, protože krátce po jejich odchodu to začalo být zajímavé. Nyní jsem vytušil, že by se nakonec mohlo na mě usmát štěstí a začal jsem fotit na zrcadlovku.
Říkal jsem si, že jestli mi slunce krásně zasvítí nad horizontem a osvítí krajinu krásným západovým světlem a k tomu tu vrstvu oblačnosti nad ním, tak to bude pecka. Že ale nastane taková podívaná, to mě ani ve snu nenapadlo. Cca v tuto chvíli dorazil mladý fotograf se svým kamarádem a ona kompozice se mu též líbila. Přizval jsem ho k sobě, akorát nemohl najít ideální kompozici a postupně se ke mně přibližoval až měl nohy stativu pomalu pod mým stativem. Byl ale velmi sympatický a zdvořilí a pokaždé se mě ptal, zda mi nestojí v záběru. Nakonec stál kousek nalevo a přede mnou, tak že jsem ho neměl v záběru a zároveň snad i tak, že měl hezkou kompozici.
Slunce klesalo k horizontu a zpoza té horní vrstvy oblačnosti začalo vykukovat, díky tomu se v dáli objevily zlaté paprsky.
Bohužel nafotit zdejší scenérii bez lidí je nereálné. Buď se nacházeli na chodníku a nebo u chodníku. Lidé, kteří sledovali onen úžasný západ a k tomu se průběžně vraceli lidé ke svým autům. Právě proto na té hlavní fotce jsem se rozhodl po prvé v životě využít služeb umělé inteligence, ale žádná náhrada oblohy, nebo přikreslovaní nereálných věcí, nýbrž naopak k odmazání lidí.
Nejhezčí západ v mém životě a na takto úžasném místě. Co více si přát.
Byl to parádní zážitek a neskutečně nádherná podívaná. Čelist jsem měl padlou dolu a bylo i super, že přítelkyně mezitím co začalo to nejkrásnější, ke mne došla a tak jsme to mohli zažít spolu. V radostné euforii jsem plnil paměťovou kartu a modlil se, aby se mi podařilo vyvolat raw z bracketingu, protože scéna to byla vskutku náročná na expozici.
Tím ta úchvatná podívaná neskončila. Po západu slunce se obloha začala barvit a každou chvílí to byly silnější červánky a ke všemu tak zajímavě tvarované. Celé to působilo, jak obří pařát s drápy namířené vzhůru.
Využil jsem stejné kompozice, ale namířil jsem zrcadlovku výše k obloze, abych to celé zachytil.
Úchvatné červánky nad Pico do Arieiro.
A na závěr dvě fotky ze zákulisí a v hlavní roli Nikon d5600 a Nikkor 18-60.
Takže z nezajímavých podmínek až k fotografickým orgiím. Na tento západ slunce budu s láskou vzpomínat, protože patří k těm nejhezčím, co jsem kdy zažil a navíc na překrásném místě se zajímavou kompozicí.