První noc

Už den před odletem jsme obdrželi zprávu, že nás čeká asi jediná pořádná šance nafotit polární záři a tak, máme mít připravený stativ po ruce, že pojedeme z letiště hned fotit. Stativ vám ale na palubu letadla nedovolí, a tak jsme ho měli všichni zabalený v kufru. Vnitřně jsem se asi modlil, aby můj kufr dorazil na letiště v Tromsu, jelikož představa, že promarním jedinou pořádnou šanci nafotit polární záři... No radši ani nepomyslet.

Naštěstí kufry nás všech dorazily v pořádku a tak jsem skupině navrhnul, že si ho vyndáme v klidu na letišti, pod světlem. Než někde v noci za tmy v kufru auta a něco tak poztrácet. 

Na ubytování jsme to měli cca dvě hodiny autem, ale bylo v plánu ideálně několik zastávek. Hned u první zastávky jsme poznali, o čem Marek psal, a to že se hodí nesmeky. Cesta k jezeru byla pokrytá ledem. Naštěstí nikdo ze skupiny nepřišel k úrazu a k vodní hladině jsme došli v pořádku. Hned první zastávka a takový parádní místo na focení. Krásná horská kulisa, která k mému milému překvapení byla pokrytá sněhem. Sice slabší vrstvou ale byla a navíc veliké jezero s klidnou hladinou, ve které se ty hory ale i nebe krásně zrcadlilo. Toto je naprosto dokonalé místo na focení. Bohužel obloha byla z veliké části zatažená a polární záře byla malá. Udělal jsem dokumentační fotku na památku.

Naše první zastávka. Naprosto dokonalé místo na focení, bohužel podmínky nám nepřály.

Co si budeme povídat. Toto nebyl zrovna vydařený start a na psychice to moc nepřidalo, jelikož to přesně zapadalo do té špatné předpovědi počasí.

Naštěstí Marek neztrácel naději. Jelikož v těchto místech pracoval 4 sezóny jako lovec polární záře, sledoval jejich whatsapp skupinu, kde si všichni lovci postupně dávají echo, kde je jasná obloha a kde je vidět polární záře.

Promluvil k nám, že pojedeme nyní na asi nejlepší místo na focení, a že by tam měly být mnohem lepší podmínky. Tudíž jsme se zde nezdržovali, jelikož by to byla jen další ztráta času a navíc bylo riziko, že i na tamtom místě se za delší dobu zatáhne. Po cestě nazpátek k autu jsme potkali druhého českého lovce polárních září a Markova dobrého kamaráda Tomáše Tvrdého.

Když jsme dorazili na místo, překvapilo mě, kolik zde bylo aut a hlavně lidí. Všechno to byly mikrobusy jako ten náš a tak jedno auto dokáže pojmout až devět cestujících. Hned na nás všichni volali, ať zhasneme auto i čelovky. Jelikož Marek vybral termín expedice, kdy nesvítil měsíc, aby nebyl rušivým prvkem a tak nejvíce vynikly polární záře, byla docela tma a cesta v neznámem terénu bez potřebného světla nebyla úplně pohodlná. Co bylo naprosto super a pro mě docela překvapením - úplně jasná obloha. Natěšený jsem se vydal za Markem, který nabral opačný směr od těch všech skupin a namířili jsme si to až k vodě, kde jsme podél břehu zmizeli z dosahu všech lidí a byli úplně samy. Samota ale nebyl jediný důvod, proč nás Marek sem vzal. Ten hlavní důvod bylo pobřeží a přesněji řečeno různé zmrzlé kry, které se daly použít do popředí.

Přijeli jsme v pravou chvíli. Jen co jsem si našel první kompozici, tak se polární záře objevila. Zprvu nebyla vyloženě silná, ale přesto slabě viditelná lidským okem a krásně se držela nad horami, které se tyčily nad jezerem. K mé radosti, zde byly okolní hory jako na první zastávce pokryté slabší vrstvou sněhu.

Jedna z prvních vydařených fotek naší expedice.

Když se rozsvítil displej s výslednou fotkou, tak jsem byl velmi šťastný. Hořkost z první zastávky byla rázem pryč. Úplně jasná obloha plná hvězd a k tomu polární záře, která nám krásně zářila a navíc zasněžené hory.

Netrvalo dlouho a polární záře začala sílit. Stále jsme se držel u vodní hladiny, ale snažil jsem se pokaždé najít jinou pokud možno zajímavější kompozici.

Polární záře každou další chvílí sílila a sílila.

Tím jak postupně polární záře nabírala na intenzitě, tak se rozšiřovala od hor výše a ačkoliv jsem měl ideální objektiv na focení, byl jsem nucen zaměřit výbavu výše a tudíž nemít v záběru ony zmrzlé kry. 

V jeden moment nás Marek upozornil, že nad našimi hlavami právě probíhá Corona. Přiznám se, že jsem v tu chvíli nevěděl, zda mu dobře rozumím a co to má vlastně znamenat. Pokud také nevíte, rád vám Coronu přiblížím. Je to asi ten nejsilnější okamžik na pozorování a ten nejlepší na focení. Tato neskutečně překrásná podívaná se odehrává vždycky vysoko nad vašimi hlavami a tak musíte koukat kolmo k obloze a u focení váš foťák by měl být ideálně v kolmé pozici. Je to velmi krátká chvíle, kdy jakoby polární záře exploduje a silně září různými barvami a přitom se rozprostírá po veliké části oblohy. Je to ten nejhezčí moment vůbec na focení a sledování, ale bohužel tak krátký, že vyfotit ho není nic jednoduché. Dokonce se vám může stát, že si ho ani nevšimnete, jelikož budete fotit polární záři nad horami a svůj zrak přitom nezaměříte vysoko nad hlavu. Naštěstí nás Marek upozornil a mě se podařilo tento velmi krátký okamžik zachytit a to dokonce i správně exponovaný.

Polární záře - Corona

Co vám budu povídat. Byla to naprosto boží podívaná. To je přesně ten moment, kdy dobře vidíte polární záři i na vlastní oči.

Jakmile se Corona začala rozpadat, překomponoval jsem opět na hory. Nad nimi totiž probíhalo parádní divadlo.Udělal jsem postupně více fotek, abych se snažil zachytit, co nejvíce z onoho úžasného zážitku. Pokud máte štěstí a zažijete skutečně silnou září, tak jen žasnete, jak vám před očima tančí a každým okamžikem se mění a to jak tvarově, tak i svou intenzitou. Zde není prostor na chybu. Máte jen ten moment na focení a žádnou druhou šanci nedostanete. A přitom prostoru na chyb je zde více. Může polární záře nečekaně zesílit a tak může být fotka přeexponovaná. Nemusíte zprvu úplně vychytat ostrost. A též se nemusí zadařit ani vychytat v ten nejlepší moment ideální kompozici. Focení silné polární záře není až tak snadné a  výsledná fotka může být i o troše štěstí.

Níže můžete spatřit fotky, tak jak byly pořízeny chronologicky za sebou a každou z nich dělí pouhé dvě minuty. 

Jedna z mých nejoblíbenějších fotek z expedice.

Když se mi na displeji foťáku rozsvítila fotka výše, tak jsem žasnul s otevřenými ústy. Přesně o takové fotce jsem snil. Zajímavá hornatá zasněžená krajina a nad ní silná polární záře, která vytvářela i zajímavý tvar. Co více si přát. Hned po vyfocení jsem kontroloval ostrost, zda je v pořádku. Jelikož bylo v horním a v pravém okraji fotky více polární záře, překomponoval jsem výše a trochu doprava a tím pádem jsem na dalším snímku zabral méně vodní hladiny. 

Pouhé dvě minuty a úžasná silná záře viditelná na předchozím záběru se rozpadla, zůstala pouze její spodní část a místo ní se objevila i červená barva. A právě ta červená část a silnější záře byly opět v u horního okraje fotky, tak jsem rozhodl opět překomponovat, ale zde už to byl trochu oříšek. Jelikož zmizela úplně vodní hladina a hory neměli spojení s horizontem. Vyhrál jsem si tak na místě, aby fotka působila přirozeným dojmem a ne ploše.

Opět pouhé dvě minuty a zase úplně jiná fotka. Zmizela červená barva, ale zato ta zelená opět zesílila a byla krásně viditelná i lidským okem. Jak si zároveň můžete všimnout, tak polární záře není vůbec konzistentní naopak, dokáže být i v jednom úseku rozdílně silná a tak zatímco větší část je expozičně v pořádku, menší část může být přeexponovaná. Naštěstí v případě polární záře takovéto fotky nevadí a naopak více umocňují její charakter.

A nyní se můžeme podívat na poslední fotku, kterou jsem v té sérii pořídil.

Kompozici jsem ponechal stejnou, ale jak si můžete všimnout, polární záře začala slábnout a rozpadat se. Navíc se na obloze začaly objevovat mraky, které nám daly jasně najevo, že už toho moc nestihneme. Mě to ale v tuto chvíli vůbec nevadilo, jelikož už bylo po hlavní podívané a my měli tu možnost jí sledovat a hlavně úspěšně zachytit a přivést si nádherné fotky na památku.

Ještě teď žasnu, nad tím jak úžasné ty polární záře jsou a jak rychle se dokážou měnit. Co je v lidském životě osm minut. Když se nad tím zamyslíte, tak běžně třeba strávíte deset minut na zastávce čekající na spoj. A přitom v případě polární záře je osm minut naprosto rozdílných a je to snad jako v lidském živote třeba dvacet let. Během pár minut můžete sledovat, jak polární záře vzniká, postupně sílí a následně zaniká.

Polární záře u ubytování

Naprosto nadšeni a plný úžasných dojmů jsme nastoupili do auta a namířili jsme si to rovnou na naše ubytování. 

K naší milé radosti u ubytování byla jasná obloha a dokonce jsme viděli očima slabší polární záři. Nikdo z nás nešel spát a místo toho jsme seběhli k vodní hladině kousek od našeho ubytování a fotili do ranních hodin. Horská kulisa byla na rozdíl od předchozího fotofleku od nás dále a žádná hora vyloženě nepřečnívala nad okolními, ale to nám nijak nevadilo. A polární záře, ta se nám opět ukázala ve své kráse a musím říci, že krásně zářila.

Parádní polární záře, focená jen pár desítek metrů od našeho ubytování.

Bohužel jak si můžete všimnout na fotce výše, tak se přihnala mračna, která postupně překrývala čím dál větší plochu oblohy a to je veliká škoda. Tato kompozice se mi totiž velmi líbila a hlavně polární záře sílila a tak začaly zelené orgie, které zabírali značnou část oblohy. Abych ale zachytil jak tu polární záři i spodní část fotky, rozhodl jsem se pro panorama a mezitím mraky postoupily.

Panoramatická fotka silné polární záře.

Ty mraky mě tam skutečně mrzí, protože to mohla být naprosto pecková fotka. Bohužel mraky nad mou vyhlídnutou kompozicí se nakonec spojily, a tak jsem zaměřil svou pozornost po své levici, kde ještě byla větší část oblohy jasná. Bohužel tam už hory moc nebyli ani tolik zasněžené plochy, ale polární záře ano.

Polární záře nám opět tančila před očima a já se snažil vždycky co nejrychleji překomponovat, abych jí zabral co nejlépe.

Bohužel mraky pluly vcelku rychle a mě bylo jasné, že během krátké chvíle zahalí i zbytek jasné oblohy. Na fotce výše si můžete všimnout, že se polární záře přesouvala do levé strany a tak jsem rychle překomponoval a když se mi rozsvítila fotka na displeji foťáku, tak jsem v naprostém úžasu sledoval fotku. Podařilo se mi vyfotit polární záři ve tvaru orlice, přičemž její hlavu zakrývá mrak, ale je dobře patrný ocas i obě křídla. Taková fotka se jen tak nepoštěstí a jsem za ní šťastný. Navíc je na fotce v levé části oblohy vidět i mléčná dráha. Tomu říkám ohromné štěstí.

Polární záře ve tvaru orlice, přičemž její hlavu zakrývá obří mrak.

Na další fotce už polární záře ani zdaleka nepřipomínala orlici a je i to připomínkou toho, jak se polární záře rychle mění a i díky tomu nikdy nepořídíte naprostou stejnou fotku.

A to byly naprosto poslední fotky našeho první focení. Polární záře stále svítila, ale obloha se kompletně zatáhla. Zbývalo tedy vytáhnout kufry z auta a rychlou sprchu. Spát jsme šli asi ve 3 ráno, ale všichni jsme byli neskonale šťastný, protože chytit hned po přistání takto silnou a parádní polární záři, to je prostě splněný sen a veliké štěstí.