Sedmý a osmý den - největší zklamání této expedice, hezký západ slunce u neplánovaného vodopádu a proležený den

Dnešní ráno jsme vyloženě brzo nevstávali, protože jsme dorazili na ubytování asi kolem druhé hodiny a ještě večerní sprcha, takže jsme šli spát asi kolem třetí hodiny ráno. Navíc dneska jsme neměli v plánu žádné ranní focení, jelikož nás čekal jeden z nejdelších přejezdů do další části Islandu.

Veliké zklamání

Po několika hodinách cesty jsme se konečně přiblížili k našemu dalšímu ubytování. Na benzínce jsme se zastavili kvůli záchodu a nakoupení kafe, protože cesta to byla vskutku dlouhá a Marek byl na řízení sám. S obsluhou se bavili anglicky a já moc nevnímal, když jsem si všiml změny tonu řeči Marka, zbystřil jsem a byť jsem všemu dobře nerozuměl ,tak mi hned došlo, že máme problém. Bohužel to co nám Marek pověděl, mě vůbec nepotěšilo. Dnešní večer a celý další den včetně západu jsme měli strávit v jedné nejzajímavější časti Islandu a to duhové hory. Jelikož na vnitrozemí jsme neměli adekvátní auto, tak aspoň na ty duhové hory jsem se nesmírně těšil.

A co se vlastně Marek dozvěděl od obsluhy? Všechny cesty před duhovými horami jsou kompletně zavřené a nejde to nijak objet a to kvůli stavu silnic. Nikoho z nás by nenapadlo, že ještě v červnu budou všechny cesty zavřené. A to byl průser. Za prvé nám zavřeli, to na co jsme se tolik těšili, ale hlavně v této části nebylo nic jiného v plánu a my tu máme zaplacené ubytování na dvě noci.

Čtvrtý ubytování

Jediné ubytování, které nebylo v hostelu, ale v dřevěné chatce, kde jsme měli absolutní soukromí. Kolem nás jen příroda a druhá dřevěná chatička. Dalo by se říci "Na samotě na Islandu" Vevnitř jsme měli klasicky záchod i sprchu, kde mě mile překvapil kohoutek s teploměrem. Postele byly opět ve stylu paland a byl zde i dvouplotýnkový vařič a mikrovlnná trouba a malá lednice. Krásná chatička na prodloužené víkendy. Na dvě noci naprostý ideál. A jako veliký bonus byla venkovní nádrž, do které vedla voda přímo z místních termálních zdrojů a vy jste si připouštěním studené vody mohli korigovat teplotu. Taková výřivka akorát bez bublin.

Sopka Hekla

Po ubytování a rychlém obědu jsme se rozhodli, že tomu dáme šanci. Doufali jsme, že ta informace nebyla aktuální a třeba den před naším příjezdem cesty otevřely. Jak jsme projížděli místní krajinou, tak jsem s láskou vzpomínal na krajinu z předešlých dní. Zde totiž nebyla žádná zeleˇn. Žádné hory ani ledovce. Rovinatá oranžová vyprahlá krajina. Až po nějaké chvilce se v dáli objevily menší hory. Silnice byla bez zátarasů a nám už moc kilometrů nezbývalo a tak jsme doufali. 

Sjeli jsme z hlavní silnice na prašnou cestu a hned mou pozornost upoutala zasněžená hora. Jak nám Marek pověděl, tak se jednalo o sopku Heklu. Upřímně sopku jsem si představoval teda jinak, ale ošklivá nebyla a rozhodně z okolní krajiny dost vyčnívala. Bohužel naše cesta netrvala dlouho a objevil se před námi zátaras. Jako  někde by se objet asi dal, ale když to bylo zavřené i pro místní speciály, tak to musí být něco, takže jen blázen by to risknul natož pouze s Dacii Duster.

Všechny cesty k Duhovým horám byly zavřené.

To bylo vskutku veliké zklamání. Přitom už jsme je měli na dohled. Tak blízko a přesto tak daleko...

Do západu nějaký čas zbýval a byly i suprové podmínky. Nádherný mraky a super světlo. Byla by tedy hloupost se vrátit na ubytování a zazdít celý večer. Markovi se po chvilce hledání podařilo najít záložní plán. Vodopád, který vůbec nebyl na programu, ale nic jiného v okolí nebylo. Po cestě nazpátek jsem sledoval tu zasněženou sopku a přemýšlel nad kompozicí. Marek mi i nabízel, že mi kdykoliv zastaví, ať si jí mohu vyfotit. Jenže z místa, kde jsme zrovna projížděli, mě nenapadala zajímavá kompozice s popředím. A na teleobjektiv to rozhodně nebylo. Bohužel sopka není vysoká a špičatá, ale naopak je docela nízká a roztáhlá.

Když jsme se vrátili na hlavní silnici, nacházela se sopka po naší levé straně a tudíž jsem měl na ní celou dobu dobrý výhled. A díky tomu jsem si všiml okolí silnice a hned mě napadlo, že by se to dalo využít jako fajn popředí do fotografie.  Pole ve zlaté barvě díky světlu slunce a v jednom místě černé popředí u krajnice silnice. Sopka z této vzdálenosti nepůsobila nijak epickým dojmem, ale mraky nad ní ve tvarů talířů, byly neskutečně fotografické a zrovna se nacházely nad vrcholem sopky.

Sopka Hekla focena od silnice. Ty mraky byly neskutečně fotogenické a na živo jsem takové snad viděl po prvé v životě.

Neplánovaná fotka, která se mi líbí a mám z ní radost. Umím si to představit i za světla západu slunce. 

Vodopád Haifoss

Z hlavní silnice odbočíte na vedlejší opět prašnou cestu, kde vás čeká mírné stoupání na jehož konci jste v cíli. Parkoviště zde je docela veliké a je myslím i zadarmo. Už od parkoviště máte výhled do celého okolí. Podnebí bylo parádní.  V dáli jsme viděli zasněžené Duhové hory a mě neskutečně mrzelo, že nám Island nadělil topové podmínky a i na luxusním místě, kam jsme se ale nemohli dostat. Tak parádní fotky by to byly.

Cesta k vodopádu je dobře schůdná a nelze zabloudit. Vyhlídky na vodopády jsou dohromady dvě a od parkoviště jsou kousek. Ta první je vzdálené pouhých 270 metrů a ta druhá 450 metrů. Nejdříve jsme si to prošli, abychom zjistili odkud budeme fotit. Do západu ještě nějaký čas zbýval a tak jsme se po průzkumu terénu navrátili zpátky do auta. Já hodně kašlal a silný studený vítr byl dost nepříjemný.

Pokud chcete kotouč slunce v záběru, tak musíte vyrazit ještě před samotným západem, protože slunce zapadá za hornatou krajinu. Jelikož mi moc dobře nebylo, tak jsem se rozhodl jít pouze s jedním tělem a širokoúhlým objektivem a zbytek jsem nechal v autě. Měl jsem totiž v plánu fotit pouze z první vyhlídky, kde vidíte pouze vodopád Haifoss a širokou krajinu v dáli. Přičemž údolí pod vodopádem využijete jako vodící linku. Světlo krásně svítilo, na obloze pěkný mraky a jako třešnička na dortu byla osvětlena část vodních kapek hnaných větrem z vodopádu. Jen ten otravný vítr, který opět silně foukal. 

Krásný vodopád Haifoss vyfocený před západem slunce.

Dám vám jedno doporučení. I když se nacházíte od vodopádu dále, tak doporučuji si otírat hadříkem objektiv. Já tak neučinil, protože jsem si myslel, že jsem v bezpečné vzdálenosti a bylo pro mě dost nemilé překvapení, když jsem později na počítači všude v pravé části fotek viděl nechtěné odlesky, které se mi z větší míry podařily odstranit, ale přesto tam jsou stále patrné.

Když se slunce schovalo za mrak nad horizontem, tak jsem přešel na druhou vyhlídku, kde koukáte na vodopád z opačného úhlu a tak se vám otevírá pohled na konec kaňonu a na zbylé vodopády, které se tu nacházejí. Bohužel zde to na širokáč úplně nebylo, ale já hlavní objektiv nechal v autě a tak jsem fotil na širokáč, který oproti hlavnímu objektivu nekreslí ostře z rohu do rohu. Takže fotka jako ta předchozí má neostré rohy, které jsou patrné už takto z náhledu. Aktuálně jsem si koupil nové tělo s novým šikoroúhlým objektivem od sony, který má kresbu jak GM verze, takže takřka konstantní ostrost z rohu do rohu. Bohužel jsem neměl tolik financí, abych to stihl ještě před expedicí na Island. Tak snad budu mít ještě možnost některá místa, kde nejsem tak spokojený, ještě jednou přefotit.

Vodopád Haifoss z druhé vyhlídky za zlaté hodinky.

Podmínky byly skutečně úžasné i když se mi vodopád velmi líbí a jsem rád za ty fotky, radši bych fotil krajinářské záběry ideálně ty duhové hory, protože to světlo a ta obloha by dokonale k nim sedly. Nazpátek k autu mě krom kašle trápila i bolest zad, ale to jsem přičítal k nošení fotobatohu.

Po cestě k hlavní silnici jsem Marka poprosil, zda by mi dvakrát zastavil. V dáli před námi byla vidět sopka Hekla a já jí chtěl zkusit nafotit za těchto krásných podmínek a do popředí umístit onu cestu od vodopádu k hlavní silnici.

Sopka Hekla při západu slunce, focena ze silnice k vodopádu.

Silnice vedoucí k vodopádu a v pozadí sopka Hekla nasvětlena západovým světlem.

Bohužel více jsem nedokázal využít těch luxusních podmínek a to mě nesmírně mrzí a je to největší zklamaní z celé expedice. Štěnice jsme si domu nepřivezli a tak to je pouhá teď už úsměšná vzpomínka. První dva deštivé dny jsme dokázali i tak nafotit fajn fotky, ale Duhové hory jsme nenafotili ani neviděli.

Po cestě na ubytování jsme po prvé spatřili polární lišku. V toto období je černošedivá. Bohužel než jsme stačili přehodit na teleobjektivy, tak nám utekla. To byla škoda. Na ubytování jsem poprosil  přítelkyni o masáž, protože ty záda stále bolely a to jak jsem se druhý den dozvěděl, byla veliká chyba. 

Osmý den - den v posteli

Na tento den jsme neměli naplánovaná brzké vstávání. Nebyl zde ani žádný plán na focení. Bohužel mě ráno probudila bolest zad. Při jakémkoliv pohybu ty záda pořádně bolela. Bohužel jsem mohl pouze ležet, takže jsem se nemohl ani věnovat fotkám.

Marek přišel s nápadem, že se napustí ta falešná výřivka a postupně se tam prostřídáme. Teplá voda by mi měla pomoci. Vím, že je potřeba suché teplo, ale nic jiného nebylo a tak jsem souhlasil. Musím říci, že hned po vlezení do teplé vody, bolest zmizela a bylo mi parádně. Venku bylo asi 5 stupňů, ale voda měla myslím 40 stupňů. Byl to fajn zážitek a jestli někdy budeme opět na Islandu v tomto ubytování, tak si to rád zvopakuji.

Po této koupili mě bolest zad spustila, ale bohužel jen na dvě hodiny a k nim se přidala celková únava. Abych to zkrátil, tak tento den jsem celý proležel a doufal jsem, že zítra až vstanu, tak to bude lepší. Čekal nás přejezd do další části Islandu a hlavně po cestě vodopád, na který jsem byl hodně zvědavý a chtěl jsem vidět, zda je skutečně tak modrý.

Předchozí kapitola                                                                Další kapitola