Šestý den - nevydařený východ slunce u Vestrahornu, výlet do kaňonu Múlagljúfur a luxusní západ slunce v ledovcové laguně Jökulsárlón

Nevydařený východ slunce

Po návratu na ubytování jsme ani nešli spát, protože do východu slunce zbývalo pár hodin a tak jsem využil chvíle k zálohování fotek a k nabití baterek do zrcadlovky. Přítelkyně rovnou oznámila, že se radši vyspí a tak jediná šla do postele. Pár hodin na to jsem si říkal, že jsme měli učinit stejné rozhodnutí.

Slunce mělo vycházet z pravé strany Vestrahornu a tak bychom měli novou fotku. Parkoviště jsme měli zaplacené už od focení západu slunce. Jedna zajímavost. U Vestrahornu je vikingská vesnička, kterou jsem si přál nafotit a bylo to ideálně načasované, že bychom nafotili východ slunce, pak se tam chvilku zdrželi a poté bych se přesunul do té vesničky.

Bohužel už po cestě jsme viděli, že obloha byla zatažená a tak jsme doufali, že nad horizontem za horou bude obloha protrhaná a krásně nám zasvítí do popředí a osvítí těžká mračna. Dorazili jsme docela brzo a do východu zbývalo dost času. Zaparkovali jsme nedaleko od parkoviště a skepticky pohlédli na oblohu nad horou a hlavně za horu nad horizontem. Situace nevypadala moc nadějně. Když už tu ale jsme, tak to přece nevzdáme a nepojedeme zpátky na ubytování. Každý jsme koukali do svých mobilů, abychom si zkrátili dlouhé čekání a já chvilkama u toho usínal. No nebudu se tu zbytečně rozepisovat. Jak už nadpis napovídá, bohužel toto ráno se zázrak nestal a my nic nenafotili. Obloha se před východem začala místy barvit, ale skulinka na světlo nikde žádná nebyla a tak jsem pouze udělal dokumentační mobilovku z okénka auta.

Jak můžete vidět na fotce výše, tak obloha byla fotogenická a časem by se asi zabarvila více, ale my jsme chtěli fotku se světlem v krajině a to bohužel nenastalo. Fotku se zajímavou oblohou jsem pořídil před pár hodinami při západu a tak jsme neměli nějakou motivaci přemáhat spánek a navíc byla solidní zima, tak jsme to nakonec vzdali a vrátili se posmutnělý na ubytování, těšící se do teplé sprchy a do postele. Tudíž jsem ani nenafotil tu vikingskou vesničku.

Výlet do kaňonu Múlagljúfur

Jelikož jsme si šli lehnout až někdy před 4 hodinou tak jsme snad celé dopoledne prospali. Respektive kluci prospali. Já se vzbudil cca v 8 ráno na záchod a když jsem chtěl znovu usnout, tak mě vzbudil silný vítr, který byl slyšet i přes zavřené okno. To dorazil ten otravný vichr, před kterým nás varovali, ten hnusný OTRAVNÝ vítr, který nás trápil další čtyři dny v kuse. Před dvanáctou hodinou se probudili i kluci a vydali jsme se na procházku po městě a hlavně na nákup. Nakoupili jsme si snídani, byť bylo už po 12 hodině a ty suvenýry, jak jsem psal v předchozí kapitole. Už cesta do krámu v tom vichru byla něco. Celé odpoledne jsme pak strávili na ubytování.

Na výlet jsme vyrazili myslím až po 17 hodině a kousek za ubytováním jsme udělali první neplánovanou fotozastávku. U silnice se pásly koně a za sebou měli hezkou horskou kulisu. Mě nebylo úplně nejlépe a tak jsem toto focení odflákl. Vůbec mě nenapadlo udělat portrétní fotky, přičemž Islandský koně jsou krásný díky své hřívě. Přehodil jsem tedy v kufru širokáč za teleobjektiv a fotil vzdálenější koně s tou horskou kulisou, zatímco ostatní je fotili zblízka.

Fotky islandských koní pořízené na teleobjektiv

Šťastný Marek v akci

Z Höfn vás čeká cesta vzdálená 92 kilometrů po hlavní silnici a následně odbočíte na vedlejší cestu, která není tolik náročná, jako cesty ve vnitrozemí, ale ani se nepodobá té hlavní. Takže zde budete rádi za vůz jako je třeba právě Dacia Duster. Po cca dvou kilometrech dorazíte na větší parkoviště, které není myslím zpoplatněné.

Prostorné parkoviště pod kaňonem

Od auta vás čeká cesta dlouhá 2 kilometry a převážně budete stoupat. Není to ale nijak náročné stoupaní ani náročný terén. Takže pokud jste tu třeba s dětmi, který jsou zvyklý na turistiku v přírodě, tak si myslím, že to zvládnou. Byla to naše jediná pořádná turistika na Islandu a mě bohužel nebylo moc dobře. Hůře se mi dýchalo a tak jsem šel pomaleji, než bych si přál. 

Nad námi byla modrá obloha takřka bez mraků, což byl pro nás docela nezvyk a na cestu nám svítilo sluníčko.  Na turistiku krásné počasí. Cestu jsem fotil opět pouze na mobil.

Cesta není úplně značená, ale troufám si říci, že snad ani nejde zabloudit a jdete jednoduše za nosem. 

V cca polovině cesty vás čeká menší překvapení. Stoupaní končí a naopak musíte o pár metrů klesnout do údolí. Zde je jen potřeba dát pozor, aby vám nepodklouzla noha, ale není to nijak náročný, tak nemusíte mít strach. 

Klesání po lehce kluzkém terénu.

V tom údolíčku protéká říčka a tak máte možnost se občerstvit čistou studenou vodou. Nyní už vás čeká opět jenom stoupání a to až na vyhlídkový bod. Jednu chvilku se vám otevře výhled na úžasnou krajinu Islandu. Tento výhled pak necháte za sebou až zahnete do levé strany, kde už před vámi v dáli na horizontu čeká vyhlídkový bod. To že se jste na správné cestě a že se již blížíte, napoví dominantní hora a první vodopád nesoucí název Hangandifoss.

Nyní už to k cíli nemáte daleko. Jak se budete blížit, tak vás cesta zavede až na samotný okraj a vy budete moci pohlédnout do hlubokého kaňonu.

Na fotce můžete vidět cestu vedoucí vysoko nad kaňonem.

Já doufal, že se stihneme na místo dostat ještě za světla, než slunce zapadne za okolní hory. Ale mé tempo bohužel bylo pomalejší a když jsem dorazil na vyhlídku, tak slunce již zapadalo za hory. Nestihl jsem to o pár minut, ale ve výsledku to až tolik nevadí, jelikož obloha zrovna v místě focení byla vymetená a ty mraky tu zrovna chyběly. Dokonce si troufám říci, že by snad tady ani nevadila bílá obloha, aspoň by byla zeleň krásně sytě zelená. 

Vytáhl jsem tělo se širokoúhlým objektivem a stoupl si blízko hrany útesu. Bohužel vítr foukal dost silný, a tak jsme se neodvážil až na samotný okraj. Jak bylo počasí fajn na turistiku, tak na focení to teda moc nebylo a bohužel i na výsledných fotkách to je znát a tak bych se rád v budoucnu navrátil a zkusil znovu štěstí.

Múlagljúfur Canyon v celé své kráse.

Jelikož jsem ze širokoúhlého záběru nebyl moc spokojený za daných podmínek, tak jsem ještě vytáhl druhé tělo s objektivem Nikkor 16-80 a přiblížil si dominantní horu s vodopádem, který se jmenuje Múlafoss. Bohužel ale světlo sotva svítilo na zasněžený vrchol hory a vymetená obloha nijak nepřispívala.

Vodopád Múlafoss

Na toto místo jsem se těšil, ale bohužel po fotografické stránce spokojený nejsem. Po turistické stránce se mi výlet líbil a rád se opět vrátím.

Jelikož zde nemělo cenu se nějak zdržovat a to hlavní nás teprve čekalo a čas plynul, tak jsme se vydali na zpět k autu, přičemž já většinu cesty prokašlal.

Jökulsárlón a luxusní západ slunce

Ledovcová laguna je od kaňonu vzdálená kousek, takže jsme během pár minut byli na místě.  Podnebí bylo parádní a bylo nám jasné, že nás čeká krásný západ slunce. Jediná vada na kráse byl dost silný vichr, ve kterém samotný pohyb nebyl moc pohodlný.

Hned pár metrů od parkoviště se dalo fotit. Spousta větších ker zajímavých tvarů. Tento večer byla snad laguna plnější než při naší předchozí návštěvě. Panovala zlatá hodinka a do západu moc času nezbývalo. Rozhodl jsem se nefotit hned na prvním místě, ale místo toho se projít po pláži a když by mě po cestě nic nezaujalo, tak bych se vrátil.

Když jsem mohl být tak v polovině, nadchla mě v dáli veliká modrá kra zajímavého tvaru. Když jsem se rozhlédl okolo, tak byly poblíž další zajímavý kry a já měl jasno. Zde se usadím a zkusím pořídit nějaké zajímavé fotky. Naštěstí jsem si nesl celou výbavu sebou, protože hned se ukázalo, že ta parádní kra je moc vzdálená na objektiv 16-80. Došlo tedy opět na teleobjektiv, který jsem nakonec využil na celé expedici více, než jsem původně plánoval. Bohužel zde není žádný přístřešek, a tak jsem musel v tom šíleném větru měnit objektivy a doufat, že se mi nezanese čip. Otočil jsem se větru zády a v otevřeném batohu měnil Tamron 10-24 vc za Tamron 150-600 G2. Svým tělem v pokleku jsem se snažil co nejvíce ten otravný vítr odklonit, jenže bohužel tím jsem nechtěně odhalil zpocená záda z předchozího výšlapu tomu ledovému vichru.

Fotit na teleobjektiv v tom silném vichru bylo obtížné. Normálně bych využil stativ, ale tady jsem se bál, že se akorát převrátí i s celou výbavou a tak jsem fotil z ruky, přičemž ruce se opravdu nehybné udržet nedaly a musím říci, že vynikající stabilizace tohoto objektivu odvedla svou práci. I tak jsem ale musel udělat hodně fotek jednoho toho samého záběru, aby aspoň nějaká fotka vyšla ostrá. Celou dobu při focení jsem se modlil, aby aspoň nějaké fotky vyšly a byly ostré, protože podmínky až na ten vichr byly opravdu vynikající.

A s radostí mohu napsat, že vyšly a vyšly parádně. Jedna z mnoha fotek oné kry byla vyfocena ve chvíli, kdy se voda roztříštila o ledovou stěnu a jednotlivé kapky i okraje ledové kry včetně těch přilehlých se zabarvily do zlatova díky slunci, které bylo nízko nad horizontem. Navíc kulisa v pozadí v podobě zasněžených hor u ledovce též nasvětlena do zlatova. Co více si přát. A já si tak přivezl vůbec mou nejoblíbenější fotku z celé expedice. Ale dost bylo slov. Posuďte samy, jak úžasné a dechberoucí dokáže toto místo být.

Fotogenická kra za parádního světla.

Jak jsem psal, tak zajímavých ker bylo v okolí vícero a díky teleobjektivu jsem měl možnost si nafotit i ty vzdálenější. Další velmi fotogenická byla ta nejvzdálenější a tak jsem musel hodně zazoomovat a to byl teprve boj nafotit ostrou fotku. Tamron 150-600 G2 je sám o sobě docela veliký a vysunutí na dlouhé ohnisko svou velikost znásobí a tudíž udržet ruce aspoň trochu nehybně, bylo nemožné. Nakonec se mi podařila aspoň jedna jediná ostrá fotka a že jsem jich nafotil hodně. Ale díky bohu za tu jednu. Navíc jako bonus zrovna kolem prolétal pták.

Ta nejvzdálenější kra, jejíž nafocení nebylo vůbec jednoduché, ale výsledek stojí za všechny pokusy. Velmi se mi líbí její tvar a hlavně kontrast barev.

Stále jsem stál skoro na tom samém místě a o kompozice nouze nebyla. Stačilo se otočit doprava a čekala tam na vyfocení další krásná modrá veliká kra. Tvarově velmi zajímavá, osvětlená z boku opět do zlatova a za ní hory v zlatavém oparu. A i zde mi v záběru prolétl pták a tak tomu dodal tu pomyslnou třešničku na dortu.

Zajímavá veliká kra osvětlena bočně předzápadovým světlem.

Velmi se mi líbilo to světlo, které prosvítalo skrz jednotlivé menší kry a snažil jsem se co nejlépe, zachytit tu úžasnou atmosféru, která ten večer panovala.

Zlatavé světlo pronikající skrz slabší menší kry. Úžasná podívaná.

To světlo bylo boží a v kontrastu k té modré. Neskutečný zážitek.

Při hledání nápaditých kompozic při focení těch menších ker, mě zaujala jedna velmi zajímavě tvarovaná. Připomínala mi totiž k sobě přirostlé houby. Sice tato originální kra není takřka vůbec modrá, ale světlo na ní krásně svítilo a mě se jí podařilo vyfotit, včetně odkapávající kapky vody osvětlené do zlatova.

Malá ledová kra připomínající přirostlé houby, osvětlená předzápadovým světlem.

Světlo stále krásně svítilo a já hledal další kompozice ve kterých by vynikl ten úžasný barevný kontrast jednotlivých ker. Krom krásné modré byla možnost spatřit v některých krách i nazelenalý odstín.

Když jsem hledal další zajímavé kompozice, všiml jsem si v dáli na levé straně ode mne jedné zajímavé kry, která svou výškou přesahovala všechny ostatní a svým tvarem mi připomínala kočku v polosedě. Slunce jí osvětlovalo jemným světlem a obloha nad ní byla plna načervenalých mraků. Ani v tomto případě mě teleobjektiv nezklamal a já si přivezl další mou oblíbenou fotku.

Obří ledová kra, která mi připomíná kočku.

Při focení jsem si všiml Marka opodál, jak fotí mým směrem a tak jsem mu chtěl uhnout. On naopak gesty ukazoval, ať zůstanu a fotím dál. A tak aniž bych ho zrovna v tuto chvíli poprosil o fotku, mi jí sám udělal a musím říci, že z fotky jsem neskutečně nadšený a je to má nejoblíbenější fotka sebe sama v akci. Marek využil ideálních podmínek a ke všemu našel krásnou kompozici. Tímto ti Marku děkuji za parádní fotku!

Má maličkost v akci. Za tuto krásnou fotku moc děkuji Markovi Rybářovi - šikovnému fotografovi a fajn příteli.

Čas rychle plynul. Do západu slunce už moc času nezbývalo a mě bylo jasné, že se už nestihnu přesunout do jiné časti laguny, ale to mi nijak nevadilo, jelikož jsem zde měl nafocených několik zajímavých kompozic. Marek zůstal u mě, protože se mu zde též líbilo. Já se rozhodl odložit tělo s teleobjektivem a popadl jsme druhé tělo s Nikkor 16-80. Už ale nebyl čas něco vymýšlet a na toto ohnisko mě ani moc kompozic nenadchlo. Nafotil jsem tak jednu jedinou fotku, která se mi kompozičně líbí, ale slunce svítilo přes slabý mrak a tak je velmi slabé. Přesto jsou na fotce krásné barvy modré a to jemné světlo prosvítající skrz onen mrak dodává fotce potřebnou atmosféru.

Měli jsme ten večer ohromné štěstí. Parádní světlo a navíc laguna plná ker různých velikostí a tvarů.

Marek se přesunul až k okraji pláže a rozmístil si stativ, který ale kvůli vysokému větru nemohl vysunout na maximum. Měl v plánu zde nafotit bracketing a ke všemu ještě focusstacking. Při pohledu na oblohu nám bylo totiž jasné, že nás čeká luxusní západ slunce. Nad horizontem sice seděl mrak, ale nebyl nijak vysoký a nad ním byla veliká mezera a nad ní několik mraků, které se už nyní pomalu začaly barvit. V tuto chvíli přišel k nám i Radek. Fotil na konci laguny, ale na samotný západ hledal lepší kompozici a stejně jako nám, se i jemu líbil zdejší výhled. Já zůstal jediný nečinný. Ne že bych nechtěl fotit. Podmínky byly opravdu luxusní a já bych nejraději stál u stativu a fotil jednu fotku za druhou, ale ten šílený vítr foukal tak silně, že bych snad musel i stativ držet vlastní rukou a to bych asi moc fotek ostrých neudělal a hlavně chtěl jsem fotku s kotoučem slunce a osvětlenou lagunou posledním světlem. To by znamenalo ale fotit na bracketing a v tom vichru jsem si to neuměl představit.

Koukal jsem na tu luxusní oblohu a na výbavu s teleobjektivem a hlas, který mi říkal, ať rychle přehodím teláč na širokáč a zaznamenám tu úžasnou podívanou byl každou další chvíli silnější a silnější. Jakmile slunce zalezlo za ten mrak, tak ten hlas vyhrál a já to nakonec risknul. Rychle jsem přehodil objektivy a šel též k okraji pláže. Bohužel jsem nestihl nafotit krátkou chvíli, kdy slunce za mrakem vrhalo paprsky nad sebe. Nyní to bylo snazší focení. Když nebylo slunce v záběru, tak nebyl potřeba ani bracketing a stačí nafotit dobře jednu fotku a z rawu jí vyvolat. A s radostí mohu napsat, že se opravdu jedna z těch několik fotek vydařila a s jejím vyvoláním mi Marek hodně pomohl.

A tak se mi podařilo zachytit tento úžasný okamžik i na poslední objektiv, který jsem měl u sebe a zaznamenal jsem tak nejširší pohled našeho výhledu. Z fotky mám velikou radost a patří k mým nejoblíbenějším z celé expedice.

Západ slunce nad ledovcovou lagunou Jökulsárlón.

Dokonce se mi podařilo udělat i video na památku a fotku výbavy na stativu, ale musel jsem jednou rukou držet stativ i popruh od foťáku, aby se s výbavou neodporučil k zemi. Chtěl jsem totiž fotky pokud možno z větší výšky a tak jsem měl nohy stativu vysunutý a tím zmenšil jeho stabilitu ve větru.

Nikon d 5600 a Tamron 10-24vc

Na fotce výše si můžete všimnout času, kdy byla fotka pořízena. Tolika světla v takovou hodinu, to je v našich končinách nemyslitelné.

Po západu slunce jsme se vydali nazpět k autu. S Markem jsme se párkrát zastavili a říkali, jak úžasná je obloha, a že i bez světla by to bylo super na focení, ale neměli jsme zde bohužel více času, jelikož jsme chtěli nafotit Diamond beach. Další místo na které jsem se moc těšil a ideální je tu fotit, když je barevná obloha. A dneska byla. Problém byl silný vír, kterého se Marek obával. Přejeli jsme na druhé parkoviště a Marek šel ven sám obhlédnout situaci, zda jsou na pláži nějaké vyplavené kry. Vítr foukal tak silný, že se mírně houpalo auto a černý písek z pláže lítal kolem auta. Bylo nám jasné, že v těchto podmínkách nejde fotit. Všechen ten černý písek foukal Markovi do obličeje při návratu k autu a už na dálku jsme z jeho výrazu jasně vyčetli, že dnešní focení je u konce a bohužel fotky z Diamond beach si neodvezeme.

I když jsme si z Diamond beach neodvezli jednu jedinou fotku, tak i přesto jsem byl velmi šťastný. Na nejvíce úchvatném místě Islandu jsme měli ohromné štěstí. Ledovcová laguna plná ker různých velikosti a tvarů a k tomu luxusní světlo a západ slunce. Co více si přát. Jsem neskonale vděčný za ten večer a z fotek mám ohromnou radost a většina z nich patří k mým nejoblíbenějším z celé expedice. Jak ty první dny jsme měli smůlu, tak se to už v předchozí dva dny zlomilo a dnešní večer byl úchvatný. Jediná vada na kráse byl ten neskutečně silný a otravný vítr, který nám jedno focení překazil a ty zbylá zkomplikoval.

A byť nedokážu vám ten otravný vítr přenést ve fotce, nahraji aspoň fotku, kde měli jedni lidé velikou smůlu. Předpokládáme, že to způsobil ten silný vítr, který turisty ve svém karavanu vyhodil ze silnice. Když jsme kolem nich projížděli, tak uvnitř nikdo nebyl, kdo by potřeboval pomoc a podle českých motorkářů tam už byl několik hodin ještě předtím, než jsme ho viděli.

Předpokládáme, že ten silný vichr vyhodil karavan ze silnice. Na místě nehody nebyl nikdo, kdo by potřeboval pomoc.

Ten otravný vítr vydržel takřka až do konce naší expedice, jen po několika dnech zeslábl. Ale aspoň jsme už nemokli a hlavně byla převážně hezká obloha.

Dnešní den jsme sice stihli méně míst, než ty předchozí dny, protože jsme většinu dne strávili na ubytovaní, ale večer jsme zažili úžasný západ slunce a přivezli si luxusní fotky. Bylo to naše poslední focení v této oblasti a o to větší i radost máme, protože by již nebyla možnost se vrátit na další západy sluncí. Další den nás totiž čekal přejezd do další části Islandu.

předchozí kapitola                                                                 další kapitola