Sobi
Abych se přiznal, tak jsem před odletem vůbec nevěděl, zda tato kapitola vůbec vznikne.
Island se rovná papuchalci a Norsko se rovná Sobi. Na rozdíl od Islandu, kde papuchalci bylo jedno z hlavních plánů a tudíž plánovaných zastávek, sobi takovou prioritu při naší expedici do Norska neměli. Marek to bral tak, že když je uvidíme po cestě, vyfotíme si je, ale přímo neplánoval nějakou konkrétní cestu za nimi. Navíc jelikož nevlastním teleobjektiv na krajinu v nejčastějším rozmezí ohnisek 70-200/70-300 ale jen velký teleobjektiv Tamron 150-600G2, nechtělo se mi ho sebou tahat. Na Island jsem si ho vzal, protože to bylo ideální na papuchalky a když už jsem se s ním tahal, tak jsem ho využil i na krajinářské záběry. Jenže sobi jisté nebyli a jeli jsme hlavně na polární záře, takže ani na krajinu bych ho nevyužil. Rozhodl jsem tedy, že ho nechám doma.
V době kdy jsme byli v Norsku panovalo nezvykle teplé počasí a měli jsme pocit, že tu nejsme v období zimy, ale spíše nastupujícího jara. Sice jsme díky tomu nemrzli ani v noci, když jsme fotili polární záře, ale bohužel to mělo i jednu velikou nevýhodu. Sníh se držel jen v horách a v nížinách vůbec nebyl. Představa, že budu fotit soba na zelené louce a nebo rozbahněné půdě, mě moc nelákala a jelikož jsem neměl ani teleobjektiv, tak jsem se focení sobů vzdal. Naštěstí má přítelkyně si moc přála vyfotit sobi a tak šla za Markem se s ním domluvit. Byla jediná, kdo za to loboval a za to jí nakonec děkuji.
Marek naštěstí nic nenamítal a jelikož čtvrtý den v Norsku panovala zatažená obloha a přes den bychom stejně z krajiny nic pořádně nenafotili, vzal nás do údolí Lavangsdalen kde byla od našeho ubytování cca hodinu a půl vzdálená sobí farma: Unit X Reindeer Camp. Všechny sobí farmy patří Sámům.
Sámové
Sámové též Laponci jsou původní domorodí obyvatelé Skandinávie. Jsou uznáváni a chráněni v rámci mezinárodních úmluv o domorodých národech. Značná část jejich populace právě obývá sever Norska tudíž i oblast okolí Tromsa. Mají vlastní jazyk, vlajku i svůj národní den. Za zmínku též stojí, že mají i vlastní parlamenty.
Jejich hlavním poznávacím znakem je krom výrazného barevného teplého oděvu i jejich způsob žití, který je velmi spjatý s přírodou. Uctívají krajinu i zvířata. A právě na jejich sobích farmách máte možnost nahlédnout do jejich života, kde vám za zaplacení patřičné částky ( na internetu jsem dohledal 1 500NK ) poví o chovů sobů i o jejich životě a budete si moci sobi nakrmit. Vedle chovů sobů se věnují i rybolovu, sběru bobulí a tradičním řemeslem jako je výroba z kůží, dřeva a i parohů.
Určitě bych se zde mohl rozepsat mnohem více, ale textu již bylo dosti a věřím, že jste zvědavý, zda jsme tedy sobi viděli a nafotili.
Sobi
Sob polární v angličtině známý jako Reindeer nebo též Caribu je přežvýkavec z čeledi jelenovitých. Už podle jeho názvu můžeme poznat, že obývá jen určité oblasti naší planety. Žije tedy v Norsku, Švédsku, Finsku ale i v Rusku oblast Sibiře, poloostrov Kola a poblíž Evropy i v Grónsku. Mimo Evropy žijí v Kanadě a na Aljašce.
Dosahují výšky v kohoutku 100-140cm, hmotnost činí 60-180 kg. Samci bývají větší. Dovolím si napsat, že mají dva hlavní poznávací rysy. Za prvé je to jejich typická srst, ta je sama o sobě velmi zajímavá. Je totiž silná a dvouvrstvá. Barva se mění podle ročního období. V létě je více hnědá zatímco v zimě spíše bělavá. Další zajímavost k jejich srsti - je dutá a díky tomu funguje jako plovací vesta a jsou to tak skvělí plavci.
Druhým poznávacím znamením jsou jejich nádherné a někdy majestátní parohy. Na rozdíl od svých blízkých příbuzných - jelena a daňka - mají parohy nejen samci soba, ale i samice, což je u jelenovitých velmi neobvyklé.
Sobi žijí ve stádech a to někdy čítající až stovky jedinců. Tyto stáda pak migrují za potravou a jsou schopni urazit i tisíce kilometrů ročně. Když už jsem zmínil potravu, tak tu v zimních měsících hledají pomocí svých kopyt. Kopyta mají široká, přizpůsobená k chůzi po sněhu a mokřadech. V létě jsou měkčí zatímco v zimě jsou tvrdší a to právě z důvodu obstarání si potřebné potravy. Pomocí nich totiž rozkopávají sníh a odhalují tak zeminu.
Hodně sobů žije domestikované u Sámů, pro které jsou základním zdrojem obživy. Využívá se jejich maso a to v podobě čerstvé, uzené i sušené. Kůži sobů využívají k tvorbě obuvi, oděvů i na tvorbu stanů. Jejich parohy pak řemeslně opracovávají. Ačkoliv je sob využíván i jako tažné zvíře k saním, tak má pro Sámy kulturní a duchovní význam. Sob je u nich uctíván jako posvátné zvíře.
Bohužel tyto překrásná zvířata jsou ohroženy. Klimatické změny na ně dopadají v podobě častých dešťů a následným mrznutím, takže půda zamrzá a sob se nedokáže dostat k potravě. Dalším faktorem jsme bohužel my lidé. Jak se rozpínáme, tak sobi ztrácí své pastviny. Staví se silnice, probíhají těžby, a vystavují se ty zvrácená větrné elektrárny, které narušují jejich migrační cesty a to nemluvě o nespočtu mrtvých opeřených živočichů. Jak se odborníci shodují, tudy cesta nevede.
Focení sobů
Jak jsme se blížili k cíli, tak jsem byl mile překvapen. Zdejší oblast na rozdíl od těch ostatních skutečně vypadala jako ta pravá zimní krajina. Všude kam mé oko dohlédlo, tam sněhová nadílka.
Kousek od parkoviště jsme zahlédli soby v dálce za plotem a já doufal, že se dostaneme až k nim, protože na objektiv 16-80 by ani nebyli pořádně vidět. Bohužel brána do campu byla zavřená a ani nikdo ze Sámů poblíž nebyl. Rozhodli jsem se tedy jít podél plotu a doufat, že nějakého soba spatříme a hlavně, že bude blízko k nám. Ušli jsme pár kroků a jednoho jsme našli. Respektive tedy to co z něj zůstalo. Byl to ošklivý pohled. Amputovaná noha a kousek opodál amputovaná hlava i s parožím. Fotku zde ani nahrávat nebudu a bylo mi z toho pohledu smutno.
Po chvilce jsme dorazili na větší otevřené prostranství. Za našimi zády byla silnice a před námi oplocený pozemek farmy. Bylo to místo, které jsme viděli z auta a bohužel sobi byli dost daleko, takže by ani sebelepší teleobjektiv nestačil. A zde se naše skupina rozdělila. Zatímco přítelkyně, Radek a Peter se rozhodli zůstat, ostatní se vrátili do auta. Já se rozhodl zůstat a dělat společnost přítelkyni, i když jsem neměl šanci nafotit, tak radši venku v zasněžené krajině, než čekat zavřený v autě.
Mohlo to trvat tak půl hodiny, když najednou jeden sob si to namířil k nám blíže a chvilku za ním další sob. Přítelkyně byla šťastná, jelikož v toto doufala a hned fotila na svůj coolpix, který může hodně zazoomovat. K naší menší fotografické skupince se přidal motorkářský pár. Informovali jsme je, že je tam spousta sobů a že čekáme, zda přijdou blíže k nám.
Netrvalo dlouho a namířil si k nám další sob. Držel si od nás větší odstup ale jak šel k lesu, tak se vzdálenost od nás trochu zmenšila a já mohl konečně také fotit. Na ohnisko 80 na apsc takže po přepočtu 120 a následně ještě fotku oříznout.
První fotka soba. Byl jsem za ní rád, ale přál jsem si ještě lepší pohledy.
K sobovi se přidal jeho kamarád a tak šli spolu dva do lesa a my se pomalu s Ráďou přemisťovali s nimi a snažili se dostat co nejblíže. Vždycky když se zatavili a ohlédli za námi, tak jsme se zastavili i my a dělali jakože nic. Bohužel tato taktika nám nevyšla. Nakonec se od plotu vzdálili a zmizeli nám za stromy. Poklesle jsme se vrátili ke zbytku skupiny a všimli si paní v motorkářském, jak hází trávu za plot. Podívali jsme se na sebe tím pohledem - Bože ta je naivní, co si myslí?
To co následovalo nám vzalo dech a zůstali jsme stát s otevřenými ústy. Jeden sob, druhý sob a po krátké chvíli skoro celé stádo sobů přiběhlo a byli od nás jen kousek. Ta paní/slečna to dokázala. Pomalu ať je nevyplašíme, jsme se přemístili až k plotu a začali fotit.
Fotka jak z pohádky a jedna z mých nejoblíbenějších z celé expedice. Zasněžená horská krajina a majestátní překrásný sobi.
Co vám budu povídat. Vesele jsem plnil paměťovou kartu a při focení jsem si dával pozor i na samotnou kompozici. Dal jsem si záležet, abych do pozadí zahrnul krásnou zasněženou horskou krajinu a aby pokud možno nebyl v záběru i nějaký oříznutý sob. Ne vždycky to ale vyšlo, jelikož se postupně přesouvali.
Podařilo se mi i zachytit, jak sob pomocí kopyta rozhazuje sníh, aby se mohl dostat k potravě.
Na fotce si můžete všimnout, jak sob pomocí kopu rozhazuje sníh, aby se dostal k potravě.
Byl jsem v tu chvíli neskonale šťastný, jaká se nám naskytla příležitost. Těch fotek, co jsem pořídil... Nakonec jsem se rozhodl zůstat na tomto místě a ani se nepřemisťovat. Líbilo se mi totiž to pozadí v podobě hor a hlavně jsem je nechtěl vyplašit.
Někteří sobi měli skutečně překrásná majestátní paroží, které poutalo mojí pozornost.
Sob s majestátním parožím
Překrásný jedinec, kterého byla radost fotit.
Ani bych snad nespočítal kolik sobů se tam v tu chvíli nacházelo. Bylo to početné stádo a tak o objekty na focení nouze nebyla. Snažil jsem se jich nafotit co nejvíce, jen jsem se trochu pral s kompozicí. Hodně fotek skončilo v koši, jelikož se sobi různě překrývali a nebo v rohu fotky byl nějaký oříznutý a to se mi moc nelíbilo.
Početné stádo plné krásných sobů.
Nakonec jsem byl i rád, že jsem netahal ten teleobjektiv. Jak byli sobi blízko k nám, tak jsem chvilkama musel naopak fotit na kratší ohnisko. V jeden moment dokonce až ke mně přišlo sobí mládě a nechalo se pohladit. To byl úžasný moment, na který jen tak nezapomenu.
Toto překrásné mládě si ke mně přišlo pro pohlazení. Úžasný moment, na který budu s láskou vzpomínat.
Po pohlazení mi dovolil udělat pár fotek na památku a pak odešel s dospělými jedinci do lesa. Mám radost, že jsem zachytil ten moment, kdy na mě vyplazil jazýček.
Sobí mládě v celé své kráse.
Všichni sobi měli označení v podobě žlutých placek v uších, tak jako u nás se značí krávy. Někteří jedinci ale měli kolem krku i modrý obojek. Přiznám se, že netuším jaký účel ten obojek plní.
Někteří sobi měli i modrý obojek, bohužel netuším za jakým účelem.
Jak byli někteří jedinci k nám skutečně blízko, mohl jsem nafotit i velmi přiblížené pohledy. Jednu z fotek, kterou jsem pořídil, je pohled sobovi do oka.
Pohled sobovi do oka. V jeho odrazu jsem vidět já, jak ho v pokleku fotím.
Během focení jsem nezapomněl ani na zbytek skupiny a natočil jsem video a hned poslal do skupinového chatu, aby ti co to vzdali, se mohli vrátit a též nafotit. Bylo zajímavé i sledovat, co sob, to trochu jiná barva srsti. Zatímco u většiny jedinců převládala spíše hnědá barva, našli se i tací, kteří byli více bílý.
Paroží nebyl jediný odlišovací znak sobů ve stádu. Jednotlivé kusy se odlišovali i zabarvením srsti. A zatímco převládala u většiny spíše hnědá barva, našli se i tací, kteří byli více bílé.
Ještě teď se mi snad ani nechce věřit, jaké jsme nakonec měli veliké štěstí. Hodně jsem si přál vyfotit soba v zasněžené krajině, ale byl jsem smířený s tím, že toto se hold nevyplní a do toho okamžiku, kdy jsem pořídil první fotky, by mě ani ve snu nenapadlo, že budeme mít možnost nafotit z blízka celé stádo a ještě, že si budu moci pohladit samotné mládě.
Bohužel pro Marka ve chvíli kdy dobíhal se stádo rozešlo a opět se od nás velmi vzdálilo. Marek to ale nevzdal a setrval na místě ještě nějaký čas. S přítelkyní jsme mu chvilku dělali společnost, ale pak jsme se pomalu vydali na zpět k autu naprosto spokojený a šťastný, protože jsme si odnášeli krásné vzpomínky a hlavně spousty parádních fotek na památku.
Na samotný závěr nahraji ještě mobilovku, kterou mi přítelkyně udělala na památku, ve chvíli, kdy se stádo začalo rozcházet.
Fotka mě na památku u sobí farmy